Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. 3. 2011

 

 

Nalezl astrobiolog mimozemský život v meteoritu?

 

mimozemsky-zivot.png

 http://www.livingfuture.cz/index.php?kategorie=1011

 

Astrobiolog Richard Hoover z Marshall Space Flight Center, NASA, přišel s oznámením, že v meteoritech typu uhlíkatých chondritů odhalil stopy primitivního života. Takový objev by znamenal senzaci. Pokud by se potvrdil.

 

S astrobiologickými "senzacemi" jakoby se v poslední době roztrhl pytel. Ještě jsme se ani nestihli vzpamatovat z objevu první obyvatené exoplanety Gliese 581g a úžasných bakterií založených na alternativní arsenové biochemii, a už tu máme první nefalšovanou identifikaci mikrofosilií v meteoritu. Co mají všechny tyto objevy společného? Víc, než by se mohlo zdát. Všechny vyvolaly mediální hysterii a ocitly se na titulních stranách, ale všechny byly vypuštěny do světa dříve, než mohly být řádně ověřeny. A ve všech případech, s větší či menší pravděpodobností, se senzace nejspíš vůbec nezakládá na prokazatelné skutečnosti. První dvě jmenované mediální bubliny byly zakrátko zpochybněny jinými vědeckými skupinami, a to na základě vcelku závažných metodologických námitek. V případě "arsenobakterií" ověřovací proces stále probíhá, ale už teď je jasné, že autoři objevu neodvedli tak důkladnou práci, jak by měli, a že publikaci vypustili do světa předčasně. Obyvatelnou "superzemi" u Gliese 581 se jiným vědeckým týmům potvrdit nepodařilo a ve vzduchu visí reálná možnost, že vlastně neexistuje. Podobný vývoj se dá důvodně očekávat i v případě meteoritických mikrobů, jejichž objev byl právě ohlášen. Pochybnosti vzbuzuje už způsob, jakým byl objev oznámen veřejnosti, to už se ale v oboru stalo málem tradicí.

 

O co jde? Richard Hoover tvrdí, že odhalil stopy života v uhlíkatých chondritech typů CI1 a CM2. Důkazy tohoto života jsou především mikrofosílie, výskyt organických látek a jejich chiralita (převaha "levotočivých" molekul nad "pravotočivými", která je typická pro živé buňky, ale ne abiotickou chemii).

 

Není to ani zdaleka první tvrzení o existenci stop života v meteoritech. Takových už byla řada (nemálo z nich od samotného Hoovera - v článku cituje ne méně než 14 svých starších prací na toto téma od roku 1986!), a všechna byla buď vyvrácena, nebo nad nimi visí pochyby. Jistě si vzpomenete třeba na případ marťanského meteoritu ALH84001, který mezi nimi patří k těm nejpřesvědčivějším (mimo jiné i proto, že život na Marsu není nic nepravděpodobného, spíše by bylo divné, kdyby tam nebyl).

 

Život v uhlíkatých chondritech je ale úplně "jiné kafe". Tyto meteority jsou pozůstatkem nejstaršího materiálu, z něhož vznikala Sluneční soustava. Nejsou to klasické kameny, kromě hornin obsahují také hojnost vázané vody a lehkých prvků, včetně pozoruhodné hojnosti organických, uhlíkem bohatých látek - odtud jméno. Některé z nich byly evidentně vystaveny působení kapalné vody. Jak se to mohlo stát, když tyto meteority nebyly (na rozdíl od ALH84001) nikdy součástí žádné planety? Vcelku jednoduše - voda vázaná v minerálech nebo v podobě ledových zrn se do nich zabudovala při jejich vzniku, a posléze mohla být uvolněna například při ohřátí meteoritu sluncem nebo radioaktivním rozpadem - mladá Sluneční soustava obsahovala hojnost radioizotopů, které generovaly tolik tepla, že i malá tělesa mohla ve svém nitru udržet kapalnou vodu. Po několik miliónů let tedy v nitru těchto kosmických kamenů musely panovat podmínky poměrně příznivé pro vznik nebo existenci života (pokud by se dokázal zrodit během tak krátké doby, a navíc právě v těch meteoritech, které se nám dostaly do rukou), což do jisté míry ospravedlňuje snahu po jeho hledání. Existence života v těchto kamenech je ale stále mnohem méně pravděpodobná než na Marsu - v chondritech měl život méně času i méně prostoru, i menší šance k tomu, aby tam byl panspermicky zanesen (pokud není v kosmu skutečně všudypřítomný, a o tom nemáme žádný důkaz).

 

Jenomže právě dlouhá historie neúspěšných (nebo neprůkazných) pokusů o detekci stop života v meteoritech by nás měla spíše varovat, že nesmíme věřit všemu.

 

Tzv. mikrofosílie, útvary morfologicky připomínající mikroorganismy, nemůže prakticky nikdo znalý problematiky považovat za věrohodný důkaz čehokoli. Bakterie mají zpravidla jednoduché geometrické tvary (kulovité nebo vláknité), které samy o sobě neposkytují dostatek identifikačních znaků pro jejich odlišení od neživých útvarů. Zatímco dejme tomu dinosaurus nebo trilobit se dá podle svého tvaru jednoznačně rozpoznat od minerálního útvaru či krystalu, v případě mikroba tomu tak není. Pokud nejsou k dispozici další indicie, zůstává vizuální (resp. mikroskopická) identifikace velmi pochybnou, a to i tehdy, když je vzorek podrobně studován po mnoho let. Hezkým příkladem může být nedávná kontroverze ohledně nejstarších známých mikrofosílií z naší vlastní planety. V případě uhlíkatých chondritů doslova našlapaných organickou hmotou by při tom připadala v úvahu i existence abiotických útvarů ve všech ohledech velmi podobných buňkám, jako jsou micely, koacerváty nebo mikrosféry. Ty jsou sice životu podobné, a podle některých teorií z nich první buňky vznikly, ale o život v pravém smyslu slova by nešlo.

 

Když si podrobněji prostudujeme některá Hooverova tvrzení, která se objevila v souvislosti s tiskovým prohlášením, nelze se ubránit dojmu, že jde o honbu za senzací, překrucování pravdy a učebnicovou ukázku "špatné vědy":
„Toto pole výzkumu je zatím téměř nedotčené – protože upřímně řečeno, velká většina vědců by řekla, že je to nemožné." (1)

Evidentní nesmysl. Snaha hledat život v meteoritech rozhodně není nová - podobné pokusy prováděli už v 19. století L. Berzelius a Louis Pasteur, a Hoover na to sám v článku odkazuje. Hoover se témuž úsilí (byť se spornými výsledky) věnoval již dlouho, a zdaleka nebyl sám. Výskyt života v meteoritech je možná kontroverzní téma, zejména proto, že bylo zatíženo „špatnou vědou“ a dokonce i vyloženými podvrhy, rozhodně však existuje početná skupina vědců, která by se myšlence pradávného života v uhlíkatých chondritech nevysmála. Tedy kdyby byla prezentována aspoň trochu seriózním způsobem.

 

„Vzrušující věc je, že jsou (mikrofosílie, pozn. aut.) v mnoha případech rozpoznatelné a dají se přiřadit velmi blízko k hojným pozemským druhům." (1)

Mikrobiolog by skřípal zuby. První věc, kterou se dozvíte na přednášce z mikrobiologie, je fakt, že bakterie nabývají jenom několika málo jednoduchých tvarů (tyčinky, kuličky, spirály, vlákna...), takže na základě vzhledu v mikroskopu je lze zařadit jen do určité tvarové kategorie, ale vůbec ne do taxonomické či ekologické skupiny, neřkuli dokonce do konkrétního druhu! To lze udělat v podstatě jen s pomocí genetických nebo jiných testů na živých buňkách. Pokud Hoover tvrdí to, co tvrdí, na základě fosílií, dokazuje jen to, že o bakteriích nic neví, a snaží se vyvolat senzaci.

 

„Jsou tu i některé, které jsou prostě divné a nevypadají jako nic, co jsem schopen identifikovat, a když jsem je ukázal mnoha jiným expertům, uvedlo je to též do rozpaků." (1)
Occamova břitva – pokud něco nevypadá jako žádný známý mikroorganismus, nejspíše to vůbec nebude mikroorganismus, alespoň pokud neprokážeme opak. Jak prosté, milý Watsone. Jenže Hoover zjevně hraje na to, že čtenáři odkojení sci-fi filmy budou mít po přečtení této věty úplně jiné asociace...

Většina z nich připomíná dobře prostudované a rozpoznatelné vláknité sinice, což jsou vodní organismy dlouho označované jako „modrozelené řasy“. (2)

 

 

Sinice jsou ty poslední mikroorganismy, které by člověk v meteoritech čekal. V nitru takového kamene, kde před miliardami let žár radioaktivního rozpadu rozpustil led do podoby kapalné vody, by jen těžko našly podmínky pro provádění své oblíbené činnosti - fotosyntézy. To je jen další ukázka toho, že Hoover příliš neuvažuje nad tím, co říká. Na obrázku nahoře byl dokonce natolik "drzý", aby vlákna přiřadil ke známým rodům sinic. To mi připadá bizarní a nevědecké.

 

(Ano, jsem si vědom toho, že v článku popisuje sinice žijící v kapalných kapsách nehluboko pod povrchem komet. To je ale samo o sobě spekulativní, takové kapsy nikdo ještě neviděl ani neprokázal. Hypotetické je i spojení mezi chondrity a kometami. Ale budiž. Jenže nalezené části chondritů nejspíše nepocházejí z povrchu mateřských těles (ten by beztak ohořel při vstupu do atmosféry), ale z jejich nitra. Sinice tam nemají co dělat!)

 

Aminokyseliny, nukleotidy a ostatní klíčové biomolekuly se nacházejí ve stejných meteoritech, které obsahují tyto fosílie.

Co jiného bychom čekali, když hledáme fosílie v meteoritech nacpaných organickými molekulami, že? Organické látky v chondritech nejsou důkazem života - ty tam zkrátka byly, jsou a budou, nezávisle na tom, jestli se v nich život někdy objevil nebo ne. Organické látky se totiž ve vesmíru vyskytují prakticky všude, kde jejich existenci nevylučují fyzikálně-chemické podmínky, takže jejich výskyt nám neříká skoro nic, snad kromě toho, že dané prostředí obsahuje dostatek stavebního materiálu a potravy pro případné živé buňky, a to je věru málo. Ale žonglování biochemickými zaklínadly může posloužit jako vítaná ingredience do lektvaru pro snadné vyvolání senzace...

 

Převaha L-aminokyselin, vlastnost proteinů ve všech známých živých organismech, je slučitelná se životem – a nemá žádné známé vysvětlení v procesech abiotické produkce (které produkují stejné množství D- a L- forem). Fosílie nalezené v meteoritech jsou jasně biologické. (2)

 

Lhát se nemá! Chiralita je sice poněkud přijatelnějším náznakem biologického původu než prostá přítomnost organických látek, ale sama o sobě nedokazuje existenci života. O tom, že v meteoritech, podobně jako v živé hmotě, existuje převaha "levotočivých" aminokyselin, se ví už dlouho, a navzdory Hooverovu ujišťování existují i některá abiotická vysvětlení - například působení cirkulárně polarizovaného elektromagnetického záření na molekuly v prapůvodním prachoplynném oblaku. Opět to tedy není mimořádný důkaz pro mimořádné tvrzení, ale jen důkaz, že Hoover neví, o čem mluví. Tím pádem závěrečné tvrzení o biologické povaze nevyplývá z řečeného, což je další ukázka demagogie.

 

Kdyby tyto kameny byly kontaminovány mikroorganismy po přistání na Zemi (...) měly by (mikrofosílie, pozn. aut) jasně detekovatelný obsah dusíku a fosforu. Poukázal na to, že aminokyseliny, které v meteoritu chybějí, jsou přítomny ve 40 000 let starých pleistocénních mamutech, ale chybějí v 65 miliónů let starých kostech dinosaurů. (2)

Moderní plísňové kontaminanty (...) obsahují vysoké hladiny dusíku (2-15% atomů) nalézané ve všech moderních organismech. Elementární analýzou (...) bylo zjištěno, že mineralizované fosilie sinic objevené Hooverem typicky obsahovaly množství dusíku a fosforu nižší než limit detekce (...) a poměry C/N, C/S, které jsou konzistentní s pradávnou, ale ne moderní biologií. (2)

 

Zde Hoover argumentuje, že kdyby šlo o bakterie, které pronikly do vzorků až na Zemi, obsahovaly by dusík, zatímco autentické, prastaré fosílie nikoli. Tato argumentace ale obsahuje závažné logické chyby. Zaprvé: Pochybnost není až tak o tom, zda útvary pocházejí z meteoritu nebo jde o pozemské kontaminanty, ale spíš  o tom, zda jde opravdu o fosílie a ne abiotické útvary, které nemají se životem nic společného. Zdá se, jakoby Hoover odváděl pozornost od toho, co prokázat nedokáže, k tomu, čím si je relativně jist. Zadruhé: Srovnávat nitro meteoritu (bez kyslíku, patrně zmražené, staré 4,5 miliardy let, mikroskopické útvary atd.), mamuty (nalezené ve zmrzlé půdě) a dinosaury (uchované až na určité výjimky jako mineralizované zbytky bez obsahu původní hmoty), je nehorázné.

 

„Jestli někdo dokáže vysvětlit, jak je možné mít biologický zbytek který nemá žádný dusík, nebo je jeho obsah dusíku pod detekčním limitem který máme, během tak krátké doby jako je 150 let, pak bych to opravdu chtěl slyšet. (1)“

Jenže v první řadě nebylo dokázáno, že jde o biologický zbytek! Stavět tedy na tomto tvrzení další argumentaci, je prakticky argument kruhem. Pokud není jasně prokázané, že jde o skutečné fosílie, které vůbec kdy dusík a fosfor obsahovaly, nelze nic dovozovat o jejich stáří.

 

„Mluvil jsem o tom s mnoha vědci a žádný to nedokázal vysvětlit." (1)

Tohle je na facku. Mluvil, a kde? U piva? Na toaletách? S jakými vědci? S literárními teoretiky, sociology, teology, parapsychology nebo dokonce cimrmanology? Vědec se pozná podle toho, že když něco řekne, doloží to buď jasnými důkazy, nebo alespoň tím, že uvede, čí názor reprodukuje, aby si to každý mohl ověřit. Takováhle vágní konstatování sluší spíše pavědcům. Což nemusí, ale může naznačovat, s kým v případě Richarda Hoovera máme tu čest.

 

P.S. - Originální Hooverův článek jsem neměl čas do detailů prostudovat, už kvůli jeho rozsahu, proto se zde omezuji na jeho výroky v tisku. Tématický záběr publikace, který se pohybuje od zmíněných meteoritů až po rozbor prostředí na kometách, na Europě a na Enceladu, je vskutku úctyhodný, ale to samo o sobě budí určité pochyby. Ve vědě obvykle rozlišujeme články prezentující vlastní experimenty (které by měly být zaměřeny na užší téma a skutečnosti s ním jasně spojené, s důrazem na metodiku a výsledky, a většinou bývají co nejstručnější) a články tzv. přehledné, diskutující již publikované výsledky, které mohou být poněkud výpravnější. Tato práce vypadá jako jakýsi hybrid, což je netypické. Zajímavé a podivné také je, že má jen jednoho autora. U díla takového rozsahu a tematické šíře by člověk čekal, že mezi autory bude nějaký mikrobiolog, paleontolog, geolog, astronom... Ale ono nic. Možná je doktor Hoover génius, který rozumí všem zmíněným oborům a od nikoho radit nepotřebuje, možná své spolupracovníky prostě neuvedl, každopádně se mi to zdá zvláštní.

 

Cítím potřebu vyjádřit se alespoň k tomu, co mě v článku zaujalo a zarazilo:
The red, yellow, brown, golden brown, green and blue colors detected by the Galileo spacecraft in the Conamara Chaos region (Fig. 8.c.) and the deep red lines of the icy crust of Europa (Fig. 8.d.) are consistent with microbial pigments rather than evaporite minerals. The 1986 paper (zde Hoover cituje svoji vlastní práci, pozn. aut.) suggested that the colors seen in Europa images resulted from microbial life in the upper layers of the ice.

Hoover tu argumentuje, že zbarvení europského ledu je biogenního původu. K této hypotéze, která není ani omylem nová, jsem se vyjadřoval již v knize Vzdálené světy I, proto jen krátce: Povrch Europy má přibližně teplotu kapalného dusíku, a je vystaven extrémní radiaci. Nic tam žít nemůže, alespoň ne pozemské bakterie a sinice. Ty by se mohly vyskytovat jen ve zhruba kilometrové hloubce, kde už je tepleji. Ve svrchních několika metrech ledu by zmrzly na kámen a velmi rychle by byly radiací rozbity na pouhé fragmenty molekul, takže by pozbyly své zbarvení.

 

Porovnávání fotografií Europy a Enceladu s fotografiemi pozemských organismů a materiálů (led), jak to vidíme v článku, je blbost. Mimo jiné i proto, že uvedené fotografie kosmických těles jsou v nepravých barvách, čehož si pan doktor Hoover zjevně neráčil všimnout, nebo to alespoň neuvádí, aby mu to nekazilo dobrou story.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář