Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. 3. 2011

 

 

Dle mého názoru a zkušenosti je to nejlepší způsob, jak si ověřit, zda schopnost práce s touto technikou máte či nikoli a také ideální možnost bez finančních výdajů si vyzkoušet, který typ virgule Vám vyhovuje.

Pak se teprve můžete s jistotou rozhodnout ke koupi některého z typů virgule a práce s ní. (Martina)

 

Proutkař může být každý...

  Stačí virgule z ramínka!

 

Proutkařství se těšilo vážnosti už ve starověké Číně a Egyptě. Proutkařem byl údajně i Mojžíš, jenž udeřil holí do skály a opatřil tak Izraelcům vodu. V článku najdete nejen zajímavé informace, ale i tip na to, jak si vyzkoušet své proutkařské vlohy.

Jeden z nejstarších známých popisů proutkaře hledajícího kovy se objevil v pojednání o hornictví, které v 16. století vydal pod názvem De re metallica (O kovech) německý mineralog a myslitel Georgius Agricola. Zastával názor, že proutkařství musí být založeno na nějakém zvláštním osobním nadání.
Agricola, vlastním jménem Georg Bauer (1494−1555), šest let působil jako městský lékař v Jáchymově, v té době nejdůležitějším centru rudného hornictví v Evropě. Věřil v léčebnou sílu přírodních látek a nové léky hledal také mezi minerály a rudami. Mnoho času strávil v dolech a hutích.

Fakt, že proutkařství využívá lidské nadání nejasného původu, je pro vědu stále tvrdý oříšek. Většina vědců sotva dokáže akceptovat, že proutkař dovede reagovat na vodu proudící pod zemí. Co potom s představou, že by dokázal najít i nehybné materiály a dokonce uměl rozlišovat mezi kovy! Přesto vášnivá francouzská proutkařka, baronka z Beausoleilu, roku 1640 napsala, že dokáže najít ložiska zlata, stříbra, mědi, olova i železné rudy.

 

Šestý smysl, nebo cit pro tajemné energie?
V našich zemích byl jedním z nejznámějších proutkařů Stanislav Hruda, který v 70. letech lokalizoval v Ostravsko-karvinském revíru desítky zapomenutých a zasypaných důlních děl. Řada z nich totiž byla pod veřejnými prostranstvími nebo v místech, kam měla přístup veřejnost. Hrozilo tak reálné nebezpečí, že se tato místa mohou propadnout a způsobit neštěstí. Stanislav Hruda vyhledával pomocí virgule také studně a geopatogenní zóny, pořádal proutkařské kurzy a napsal o proutkaření uznávanou učebnici.

Neví se, jestli mají proutkaři šestý smysl či schopnost odhalovat jakousi tajemnou energii. Faktem je, že v praktickém životě se osvědčili především při vyhledávání vodních zdrojů. V Česku se proutkařství řadí ke službám vykonávaným v rámci inženýrské geologie a hydrologie a lze na něj získat akreditaci v oboru 904 528.

 

Proutkařit může (skoro) každý 

Nadšenci, věnující se proutkařství neboli rhabdomantii, tvrdí, že schopnost pracovat s virgulí má téměř každý z nás. Tuto dovednost jsme prý kdysi měli všichni, jen jsme ji v průběhu staletí podcenili a nakonec ztratili. Můžeme se ji však znovu naučit, chce to jen čas, trpělivost, víru v sama sebe a svou intuici – a také proutek neboli virguli.
Klasická virgule měla podobu rozdvojené větve, obvykle z lísky, jasanu, jeřábu či vrby. Dnes lze virguli různých tvarů a z různých materiálů koupit ve specializovaných prodejnách, čajovnách nebo na internetu. Můžete si ji ovšem vyrobit i sami – stačí k tomu obyčejná drátěná ramínka z čistíren oděvů.

 

 

Tady jsou návody:

Obrazek

 http://www.ireceptar.cz

 

Virgule tvaru L

Pomocí kleští přeštípněte drát v místech podle obrázku (delší rameno by mělo být dlouhé 250 až 300 mm, kratší asi 150 mm).

Delší stranu ramínka zahněte do úhlu 90° a kleštěmi zahněte konec drátu na obou stranách o 180°,  to kvůli bezpečnosti. Kratší stranu můžete, ale nemusíte potáhnout tunýlkem z plastu, například z brčka, ve kterých se virgule mohou volně pohybovat. Toto řešení je vhodné pro ty, kdo mají sklony držet virguli příliš pevně.

 

Obrazek

 http://www.ireceptar.cz

 

Virgule tvaru "V"

Kleštěmi přeštípněte drát v místech podle obrázku (ramena jsou dlouhá zhruba 150 mm) − úhel, který ramena svírají, by měl být 30°. Konce ramen o délce 15 mm zahněte směrem ven zhruba v úhlu 135°.

 

Jak to vyzkoušet
Nejvhodnější pomůckou pro proutkaře-začátečníky jsou dvě virgule ve tvaru L, se kterými uspěje takřka každý. Jak je používat?
Uchopte virgule za kratší konce (nejlepší prostor pro jejich otáčení získáte, když ohyb virgule spočívá na druhé článku ukazováku a kratší část „L“ je zaháknuta za první článek malíku).
Virgule směřují dopředu, lokty byste měli mít pokrčené, jako když kovboj drží pistole – to je tzv. vyhledávací pozice. Důležité je, abyste byli uvolnění, klidní a cítili se přirozeně a volně.
Potom se zaměřte na to, co hledáte – například pramen vody. Nejdůležitější podmínkou při tom je v duchu přesně formulovaná otázka – měla by být krátká, zřetelná a jednoznačná a měla by znít tak, aby na ni odpověď mohla být ano, nebo ne.

 

Jsem žena?
U virgule ve tvaru „V“ si budete muset odezvu zjistit sami: uchopte ji mezi palec a prostředník a v duchu se virgule zeptejte na otázku, na niž znáte jednoznačnou odpověď. Například „Jsem žena?“. Směr, kterým se virgule pohne (doprava nebo doleva), pak už pro vás bude navždy platný. Nedejte se zmást tím, že u někoho jiného může být odezva přesně opačná!
Pomocí virgule můžete hledat nejen vodní pramen, ale i škodlivé zóny v příbytku, pro vás zvláště vhodné potraviny, odpovědi na nejrůznější otázky… Nejdůležitější při tom je, abyste nebyli předpojatí předem, nevytvářeli si domněnky, které by mohly odpovědi zkreslit.
Nedoporučuje se také zacházet s proutkařským náčiním příliš opatrně. Manipulujte s nimi s očekáváním, že virgule budou reagovat. Časem se tak určitě stane!
Pro Receptář Soňa Havlová (s použitím knih Almanach tajemna – vydal Reader´s Digest Výběr a Magie labyrintů – nakladatelství Ivo Železný), kresby a foto Jiljí Záruba a archiv Pro Receptář.

 

Zdroj: http://www.ireceptar.cz

 

Typy virgulí

Virgule do ruky:

Kyvadlo, pružina, proutek, drát.

Kyvadlo je pravděpodobně nejstarším typem virgule. Je to jakýkoli předmět zavěšený na provázku nebo řetízku. Složitost a tvar kyvadla jsou nepodstatné, protože spolehlivě zde jako závažíčko poslouží i matička M10. Rovněž i materiál kyvadla je třeba vyzkoušet, funguje cokoli, nebráním se zcela názoru, že určitý materiál (druh kamene a pod.) je pro určité detekce a práce vhodnější. Nám se však potvrdilo spíše to, že každé omezování, kategorizace a vytváření podmínek, kdy jedině bude to a to fungovat tak a tak, je jen na škodu věci. Skutečně zde většinou nejde o fyzikální reakce, ale reakce podvědomí a to pak přeneseně pomocí svalů hýbe s čímkoli.

 

Rovněž pohyby kyvadla si určíme, jak nám vyhovují, přijdou logické, nebo jak určí podvědomí, tedy pokynem "ukaž reakci ANO, ukaž reakci NE" a další, přičemž někdo zase rozlišuje i odstupňování a rozlišuje i úhlopříčné kývání, míru rozkmitu, oválné kroužení a směr rotace. Je to čistě ve vašich rukou a ve vašem podvědomí. Je však třeba určitý systém si zvolit nebo vybrat a držet se jej už kvůli onomu podvědomému zvyku, tedy odečítat pak reakce virgule a neuvažovat, zda kroužení je ANO nebo NEVIM.

 

Pro stupnice se u kyvadla většinou používá půlkruh.

Pružina dává možnost velké škály pohybů a je rychlá pro detekci. Tím šetří čas a soustředění. Potřebujeme však na rozdíl od kyvadla dvě ruce, tedy volné ruce, držení je podmíněno určitým napružením aby pružina držela tvar dopředu kolmo od těla... Dle velikosti pružiny většinou potřebujeme trochu více prostoru. Pružina kromě pohybů nahoru a dolu i rotuje. A také lze využívat jemnějších možností, například jdu po cestě a čekám na reakci na dutinu, sklep a podobně pode mnou, nebo po stranách vedle cesty. A skutečně, když míjím zapomenutý sklep třeba metr vedle cesty, oblouk pružiny se nakroutí jaksi stranou k onomu sklepu. Rovněž lze sledovat rychlé nebo váhavé reakce, kdy jde pružina "dolů" velice pozvolně atd. To vše je ale třeba natrénovat praxí. Jako vhodné se mi jeví mít určené ANO, nebo potvrzení otázky, směrem dolu.

 

Pro odpočítávání stupnic, hloubky pramene, dutiny atd., lze použít potvrzovací techniku, přičemž v duchu odpočítáváme metry a až jsme u správného čísla, bude to reakcí potvrzeno, nebo odpočítávání rotačních pohybů pružiny, která se protočí tolikrát, až přestane u správného čísla. Jeden zkušený proutkař měl například pro odečítání hloubky vytvořen systém pravoúhlého pomyslného trojúhelníku, kdy rameno hloubky bylo shodnou s ramenem na cestě, a pružina reakcí potvrdila při chůzi po přímce trojúhelníku délku strany a tedy hloubku, což se mi zdá zbytečně složité a lepší je stát nad dotazovaným místem a měřit hloubku právě pode mnou. Ale fantazii se zde meze nekladou...


Pružina je pro naučení prý nejsložitější, ale pro detekci potom nejrychlejší. Mě se jeví jako ideální pro detekci chodeb a prostor pod mýma nohama, tedy když jdu a najednou přecházím chodbu pod sebou, ihned mám reakci, tedy potvrzení na chodbu. Je pak třeba propracovat i systém a posloupnost otázek...

Proutek je dalším typem virgulí. Podle typu držení je lze rozdělit na horizontální a vertikální, obojí má své jisté výhody. Detekce při svislé ose je vyloženě vhodná pro určení směru, ale také lze mít systém, že DOPRAVA je ANO a DOLEVA je NE, to už je opět relativní. Vodorovná osa je zase spíše vhodná pro potvrzení ANO a NE, směr se potom detekuje třeba tak, že se plynule otáčíme při hledání směru a čekáme na potvrzení správného úhlu reakcí ANO. Proutek ve tvaru V nebo Y se opět drží oběma rukama, tedy za dva konce a hrot, špice ukazuje směr a potvrzení svými pohyby.


Základní virgulí bývá vrbový proutek. Nevýhodou jsou jeho pokaždé jiné mechanické vlastnosti a často hrubý povrch bránící otáčení proutku v dlani. Lze používat i drát, doporučuje se třeba metr svářecího drátu o síle 2,5 mm, který ohneme v polovině přes trubku, aby tvořil tvar "L" nebo "V". Uchopíme jeho konce do rukou a před pružíme před tělem, takže se klička poněkud zmenší na "e". Vhodná kontrola reakcí: Zeptáme - li se: "Je to tak jak si myslím" a virgule se nepohne, zeptáme se jinak: "Je to naopak?" Jestliže se nepohne ani teď, ptáme se buď špatně, nebo nejsme soustředěni.

 

Dráty jsou virgule ze skupiny vertikálních, drží se na straně těla, tedy nesymetricky. Nejčastěji se však drží v pokrčených rukách před středem trupu. Řídíme se náklonem rukou. Většinou se používá do každé ruky jeden drát, dvojice stejných virgulí ve tvaru "L", s rameny dlouhými asi 15 a 40 cm. Drží se volně za kratší rameno, aby se virgule mohla volně protáčet v dlani do stran. Někdo si k tomuto účelu zhotovuje i různé držáky a pouzdra, ve kterých se, místo ve dlani, mohou dráty volněji pohybovat.


Základní poloha ukazuje delší stranou nahoru, přímo před sebe, a reakce je pk do strany, v případě dvojice drátů potom křížení před sebe jako potvrzení, kladné, nebo od sebe jako opačné, a pod. Při jejich zhotovování tvar záleží na praxi, fantazii nebo rituálu. Kromě tvaru "L" se běžně užívá i tvar hranatého "U".

 

Vlaštovky, virgule z drátu ve tvaru "V" se dobře hodí k určování hranice aury nebo patogenní zóny, opět si vše vytestujeme nebo logicky určíme, jak nám to pro rychlou detekci přijde nejvhodnější. Menší takové virgulky pak mají značnou variabilitu, lze je snadno držet i mezi palcem a některým dalším prstem jedné ruky (mě však při pár pohybech postupně vyklouzávaly ze své osy a neustále jsem je musel mezi ony prsty zase rovnat, aby snadno reagovaly, proto je moc v oblibě nemám).

 

Mnoho dalšího zajímavého o práci s virgulí, patogenních zónách aj. můžete nalézt na těchto stránkách, které mne opravdu zaujali:

Zdroj: http://agartha.cz/html/patogeny/index.php

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář