Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. 4. 2010
        
Kabala
 

kabbalah.jpg

 
 
 
Kabalu lze nazývat teoretickou magií. Celá staletí se pak šířilo jen ústním podáním. Neokultisté kladou základy kabaly do V. stol. po Kr. a odvozují ji od gnose (v.), což je sporné. Samo slovo "kabala" (původně psáno se dvěma "b") je odvozeno ze slova "kábal" ("kébil"), které znamená obdržet něco, resp. ze slova "kibbel", které znamená ústně něco sdělit, obdržet ústní sdělení. Hebrejsky se slovo kabala píše - odprava doleva - l k q (l-b-q). Obsahem kabaly je tradice patriarchů, poznání získané malým předoasijským kmenem Hibri z těchž pramenů, z nich sála magie perských a egyptských kněží, které bylo uvedeno v syntézu knězem Osirisova kultu, Mojžíšem. Proto základním pramenem kabalistické exegese je zvláště Mojžíšova Genesis ("Berešith").

 

Hermetická kabala - jazyk ptáků

Staří mistři při redigování svých spisů zvláště používali hermetické kabaly, kterou také nazývali jazykem ptáků, či bohů, gaye science nebo gay scavoir (veselou vědou).

Tak mohli ukrýt prostému lidu principy své vědy, halíce je do kabalistického pláště. Všeobecně je však neznámo, že jazyk, z nějž si autoři vypůjčovali své termíny, je archaická řečtina, mateřština většiny Hermových žáků. Kabalistické zásady většinou nebývají zpozorovány z toho důvodu, že francouzština pochází právě z řečtiny (nepopírá se pronikání latinských prvků od doby římských výbojů, ale jazyk je víceméně řecký). M.J.Lefébvre ve dvou článcích publikovaných v červnu 1892 v Nouvelle Revue, dokazuje, že francouzský jazyk byl řecký. Románské panství v Galii jen jeho původ zastřelo lehkou vrstvou latiny, aniž v čemkoliv porušilo jeho ducha. Proto všechna slova, vybraná ve francouzském jazyku pro definice jistých tajemství, mají své ortografické nebo fonetické ekvivalenty v řečtině. Stačí tedy dobře znát jedny, aby bylo možno ihned odkrýt přesný a původní smysl druhých.

 

Vklad řeckých slov, skrytých odpovídajícími francouzskými pojmy, podobné struktury, ale se smyslem více či méně porušeným, dovoluje badateli snadno proniknut k intimnímu myšlení mistrů a poskytnout mu klíč k hermetické svatyni.

 

Jazyk ptáků je fonetický idiom, založený zcela na asonaci. Nebere se v něm tedy vůbec zřetel na pravopis. To znamená, že smysl posvátných knih není naprosto literární, že je nezbytné v nich nalézat ducha kabalistickou interpretací, tak jak je to zvykem při dešifraci alchymistických textů. Vzácní autoři starobylost tohoto jazyka řadí až k Adamovi, který ji užíval, aby, podle Božího řádu, přiřkl náležitá jména, vlastně vymezené charakteristiky, stvořeným bytostem a věcem.

 

Jádrem kabaly

je učení o čistém bytí "En Soph" a božím těle "Avir". Proslulé kabalistické dílo "Zohar" se prolíná v deseti sefirotách, které reprezentují ontologické kategorie, uskutečňující se ve světě jako jednota ontického a etického a odrážejí Věčného Adama nebo Pre-Adama (symbol božské podstaty). Kabalistické sefiroty "tvůrčí praideje", jsou analogií Platónových idejí, jsou to "logoiů, vyzařující však síly. Podle Papuse reprezentuje kabala nejdokonalejší syntézu egyptských mystérií. Východiskem kabaly je hebrejská abeceda. Tvary jejich písem nejsou náhodné, jsou to hieroglyfy, které ve vzájemných vztazích vytvářejí symbol a samy o sobě reprezentují čísla. Každé písmeno je síla spojená s tvořivými silami univerza: "kombinovat hebrejská písmena tedy znamená kombinovat čísla a ideje.". To je i podkladem Tarotu, posvátné knihy Thovtovi, která podává klíč k dvaceti dvěma arkánům světa. Sedmi stupňům výstupu z apriority odpovídá "srozumitelný šepot sedmi božstev Elohim", sedmiramenný svícen umožňující poznání ve světle všech světel.

 

Nevyslovitelná Pravda

Ve vědění je pravda, a čím dál jsme od ní, tím více se také vzdalujeme snadnému porozumění. Čím více se nějaká řeč uchyluje od této Pravdy, tím níže se také ocitá pod možností pochopení a tím nesnadnější jest porozumět jí. Stejně tak i v hudbě, se nemůžeme s takovouto Pravdou setkat, aby za ní naše duše, do hloubi dojata, ihned nespěchala. My ji nevidíme, avšak cítíme, že Příroda ji vidí, a třeba nemůžeme pochopit, čím to, že jsme jí zaujati, přesto nás uchvacuje, a i kdybychom to věděli, nebyli bychom schopni rozeznat, kde spočívá.

  

Kabala je židovské tajné učení, jehož základem je esoterní judaismus, podle G. Scholema (1957) druh židovské mystiky. Původ kabaly je nejasný: podle legendy sdělil bůh toto tajné učení Mojžišovi na hoře Sinaj, a ten je dále předal několika vyvoleným. Zdá se, že nejspolehlivější je spojovat původ kabaly s historickou osobností Mojžíše, neboť se na jednom místě v Mišně (sepsané r. 180 po Kr. rabínem Judou; tvoří součást talmudu) se praví: "Mojžíš dostal ("kibbel") na Sinaji Thoru (tj. Zákon) a předal ji ("messara") Josuovi..." Slovo "kibbel" se zde vykládá jako "obdržet něco seshora", tedy něco jako zvěstování. Někteří kabalisté odvozují kabalu od praotce Abraháma, jiní dokonce od Adama. Výše citovaná pasáž z talmudu v podstatě říká, že Mojžíšovi se dostalo na hoře Sión božího zvěstování, které předal Josuovi. V bibli se však hovoří pouze o tom, že Mojžíš měl vystoupit na horu Sión k bohu spolu s Árónem a převzít zde pro lid boží přikázání (II. Mojž. 19 - 20). Potom však Mojžíš na horu Sión vystoupil znovu, tentokráte sám, aby od boha dostal "kamenné desky - zákon". Oblak zakrýval horu po šest dní a Mojžíš tu pobýval čtyřicet dní a čtyřicet nocí (II. Mojž. 24). Z toho, co zde bůh řekl Mojžíšovi, je však zřejmě známo jen něco - a to se týká především božího kultu (podle bible "směrnice pro vybavení kultu" a také "provedení směrnic o bohoslužbě" - II. Mojž. 25 - 40). Máme-li tedy věřit rabínské tradici, bůh sdělil na hoře Sinaj Mojžíšovi tajné učení, které bylo dále po celá staletí sdělováno jen vybraným jedincům. Tímto tajným učením byla kabala. Nabízí se však i jiná možnost vysvětlení původu kabaly, a sice posunout její vznik již do doby odchodu Židů z Egypta, resp. vyjít z legendy o Mojžíšově zasvěcení do staroegyptského tajného vědění (Mojžíš byl knězem Osiridova kultu a vynikajícím magikem, jak opět tvrdí kabalisté, resp. rabínská tradice; a podle bible - II. Mojž. 4 - naučil bůh Mojžíše činit zázraky, aby před faraónem prokázal své božské poslání - avšak faraónovi "mudrci a čarodějové" dokázali totéž - II. Mojž. 7). Chápeme-li biblické texty také symbolicky, je zde klíčová pasáž, kde praví bůh Mojžíšovi před odchodem "božího lidu" z Egypta: "Až budete odcházet, nepůjdete s prázdnou. Každá žena si vyžádá od sousedky a spolubydlící stříbrné a zlaté ozdoby a pláště. Vložíte je na své syny a dcery. Tak vypleníte Egypt" (II. Mojž. 3). V rabínském překladu bible konec této pasáže zní: " zbavíte Egypťany majetku", přičemž slovo majetek je dáno do závorky . Je pravděpodobné, že zde nešlo o hmotné věci, ale že Židé vynesli z Egypta jeho tajné učení. Přijmeme-li tuto tezi, má kabala původ ve staroegyptském esoterismu, je však současně plodem židovské náboženské tradice a esoterní kultury.

Podle Papuse (1910) kabala obsahuje: (1) tradice patriarchů o skryté podstatě boha a božských osob; (2) duchovní stvoření a pád andělů; (3) učení o původu chaosu a hmoty a obnovení světa v šesti dnech stvoření; (4) výklad stvoření člověka, jeho pád a božské cesty, které vedou ke znovunastolení jeho původního rajského stavu. Tomu odpovídá skutečnost, že výhradním předmětem kabaly je tajná exegeneze Starého zákona, která je také obsažena v základním díle kabaly Zoharu. V tomto smyslu je také třeba chápat výrok, který učinil francouzský kabalista H. Sérouya (1947), že kabala je "hebrejská gnose": kabala na gnosi nenavazuje historicky, nýbrž je její historicky předcházející analogií. Obvykle se za hlavní témata kabaly považují: (1) "dějiny vozu" (maasse mercaba) a (2) "dějiny genese" (maasse berešit). První téma nazývané též "velké dílo" (dabar gadol), se zabývá transendentnem, bohem a božskými idejemi a inteligencemi. Druhé téma se zabývá vznikem a povahou pozemského světa. Centrálním tématem kabaly je učení o sefirotách , tj. o jakési infrastruktuře všeho jsoucího. Kabalistická studia a jejich výsledky přitom vycházejí ze skrytého smyslu Starého zákona. Zohar o tom říká: "Běda člověku, jenž nenalézá v Zákonu nic jiného než pouhé vyprávění a obyčejná slova... Každé slovo Zákona obsahuje hlubší smysl a skrývá tajemství. Vyprávění Zákona jsou jen roucho Zákona. Běda tomu, kdo roucho zákona považuje Zákon sám." Také Zákon má jako vše jsoucí "tělo, duši a ducha": duch Zákona je skrytý, je to jeho esoterní jádro. Kabala studuje esoterní podstatu, tj. "ducha" Zákona zvláštními exegetickými metodami, které jsou umožněny povahou hebrejského písma. Původní hebrejština je - vedle sanskrtu - esoterním jazykem (stejně jako jím byl zapomenutý smysl staroegyptských hieroglyfů). Původně se totiž hebrejská slova psala bez samohlásek, a tak ve svém písemném slovním tvaru umožňovala různou interpretaci, resp. různé čtení; správné čtení klíčových slov textů Starého zákona tak bylo známo jen zasvěcencům. Kromě toho jsou hebrejská písmena současně čísly, a umožňují proto i aritmosofickou identifikaci jednotlivých slov i textů. A konečně hebrejština má velmi specifickou gramatiku i syntax, což poukazuje rovněž k tomu, že je jazykem esoterním. Čtení Starého zákona, vezmeme-li v úvahu dvě klíčová slova: "kibbel" (dostal sdělení seshora) a "umsoró" (sdělit dále), vyjadřující to, co Mojžíš získal na hoře Sión a co dále předal má dva aspekty: kabalistický (esoterní) a masoretický (exoterní). V tomto smyslu, jak praví kabalisté, má se kabala k tóře jako duch k tělu, a je tedy ještě vyšším stupněm exegeze tóry než jen její pouhý symbolický ("duševní") výklad. Vedle kabaly čistě teoretické existuje ovšem i kabala praktická, kterou lze označit jako kabalistickou magii. Když se Západ v období renesance seznámil s klasickou kabalou, vznikla tzv. "křesťanská kabala" - pokus spojit kabalu s idejemi katolického křesťanství (Reuchlin a další). Klíčovým tématem kabaly, jak již bylo uvedeno, jsou "sefiry", které tvoří tzv. "kabalistický strom života" (illán): "Podstatou nepsané kabaly je znalost pořádku, ve kterém jsou uspořádány určité soubory symbolů na Stromu života" (D. Fortunová 1972). Krátce řečeno: tématem a obsahem kabaly je "obecný výklad o původu a kosmickém plánu Stvoření" a jeho působení ve stvořených světech, či "boží přítomnost v bytí" (Halevi 1977). Kabala v tomto smyslu ze všech esoterních systémů nejúplněji a nejsystematičtěji vyjadřuje to, co je člověku s použitím tajných metod dostupné v poznání boží transcendence a co je stejným způsobem dostupné v poznání lidského transcendentálna a transcendentního smyslu lidského bytí. Kabala je tak klíčem k mnoha problémům okultních věd, ale ve své podstatě je přece jen jedním z odvětví - židovstvím určeným odvětvím - prapůvodního egyptského esoterismu-hermetismu, a nelze ji proto v tomto smyslu pokládat za esoterismus absolutní a univerzální. Kabala také zůstala a zůstane přísně střeženým esoterismem židovstva a nikdo, kdo k němu vnitřně a rasově nepřísluší, nikdy nepronikne do jejích nejhlubších tajemství.
Rabbi Maimondies v úvodu k Mišně říká, že Mojžíš přejal od boha mimo psané desky Zákona též nepsaný ústní výklad, který předal bratru Árónovi, jeho synům Eleazarovi a Ithamarovi a sedmdesáti starším židovstva, aby toto učení předávali pouze ústně přísně vybraným jedincům. Podle významného jeruzalémského znalce kabaly G. Scholema, který však není okultista a přistupuje ke studiu kabaly jen jako historik židovského mysticismu, je kabala , tak jak se vyvinula na začátku XIII. stol. po Kr., integrací zbytků posvátné knihy Bahir, gnostických tradic a židovského neoplatonismu. Toto tvrzení se však opírá jen o ranou kabalistickou literaturu, které však časově značně předchází kabala ústní. Podle švýcarského rabbiho A. Safrana (1966), dalšího vynikajícího znalce kabaly, je však kabala více než mystika: "Na počátku kabaly stálo prazjevení...," píše Safran a odvolává se na již uvedené místo z Mišny, avšak soudí, že kabala je ještě starší než zjevení na hoře Sinaj, neboť jde až k předhistorickým dobám; Mojžíš kabalu pouze uvedl do dějin Izraele. Obvyklé hebrejské označení kabaly je, podle Safrana, "šelšelet ha-kabbala" neboli "síť předávání", avšak slovo "šelšelet" znamená spíše vertikální než horizontální linii předávání, a proto též slovo kabala znamená spíše přijetí než předávání, i když se kabala, potom co tu již byla, předávala ústně z generace na generaci vyvolených. Tato zásada předávání kabaly nebyla nikdy zrušena, takže ani kabalistická literatura, byť i namnoze velmi temného obsahu (jako je např. část Zoharu zvaná Sifra d'Zeniutha), nevyčerpává - lépe řečeno nesmí vyčerpat - poznání, kterého kabala dosáhla; uchovávání určitých tajemství je věčným smyslem kabaly. Safran uvedenou poznámkou zdůrazňuje předhistorický původ kabaly (dále jej však nespecifikuje) a výslovně uvádí, že kabala je jakýmsi prostředkem spojení boha s lidmi: je to boží dar, který byl věnován vyvolenému národu, jemuž se bůh zjevil skrze tóru, v níž současně ponechal klíč k odhalení tajemství stvoření a smyslu bytí. Předmětem kabaly je, obrazně řečeno, "boží slovo", oděné tělem v tóře, kabala hledá toto Slovo - a je proto nejen naukou ve smyslu ontologie, ale i metodou. V tomto smyslu definoval kabalu přesně již humanista a křesťanský kabalista J. Reuchlin (1517) ve svém slavném spise De arte cabbalistica jako "symbolické přijímání božského zjevení, které bylo lidem předáno k spásnému nazírání boha". V tomto vymezení je uveden důležitý aspekt kabaly, který vyjadřuje smysl všech esoterních systémů: kabala je také Cestou k bohu, tj. k rozšířenému vědomí, ketré je něčím více než jen vírou v boha. Kabala hledá za zjevným významem textu tóry něco skrytého, skrytý řád věcí a skryté poselství. Prostředkem tohoto hledání je esoterní interpretace hebrejštiny, která je opět, jako každý posvátný jazyk, "božím darem" a tedy nástrojem vyššího poznávání, jak to potvrzuje kabalistická kniha Sefer Jecirah pojednávající o tajemném a božském původu hebrejského jazyka a zejména jeho psané formy. Ačkoli se kabala opírá o určená pravidla exegeze tóry a kabalistické myšlení má v tomto smyslu určitou logiku, uplatňuje se v kabalistickém poznávání také stav zvláštního nadšení, který kabalisté nazývali "kawanah" a který jako by stimuloval a usměrňoval toto pounávání. Kabalisté se sami označují za znalce či držitele "tajemné moudrosti" ("chochma nistara") a opírají svá studia o přesvědčení, že nic v tóře nebylo ponecháno náhodě a že tedy každé slovo tóry má svou skrytou a smysluplnou strukturu, která reprezentuje metafyzickou ideu. Vychází to z tvrzení, že každé z dvaadvaceti hebrejských písmen je: (1) hieroglyfem; (2) aritmosofickým číslem a (3) ideou. Proto tedy, jak uvádí kabalista A. D. Grad (1972), slovo (davar) tvoří pravého prostředníka mezi "absolutní transcendencí boha a konečností člověka". A proto též slovo či jméno (ať už je to pojmenování věcí, děje, bytosti atd.) hraje v kabale tak důležitou roli; jméno věci totiž vyjadřuje její podstatu, tj. smysl v řádu věcí, pokud je to slovo posvátné řeči a nikoli historicky konvenčně se utvořivšího jazyka. Kabala tedy, jak říká dále Grad, transcenduje tóru. nachází v jejím obsahu skrytě sdělená tajemství tvoření a stvořeného. Že v bibli, zejména ve Starém zákoně, je skryto víc, než zevně vyjadřuje jeho text, soudí řada biblických exegetů, z nichž někteří, jako např. F. Weinreb (1973), se přihlásili ke kabale. Předmětem kabalistických studií není jen pět Mojžíšových knih (Pentateuch). nýbrž i knihy proroků, slavná Píseň písní a další texty Starého zákona. Samo slovo "davar" má v součtu číselnou hodnotu 210, která jako by byla zrcadlovým obrazem prvních tří kategorií kabaly 0,1,2 (En - nic, En-Sof - nekonečno, En-Sof-Aur - nekonečné světlo, přičemž redukcí získává hodnotu 3, která vyjadřuje prapůvodní triádu a kabalistický svět. Slovo "řeč" ("memra") má v číselné redukci hodnotu 10, která v kabale znamená řád. Řeč představuje nejen řád sama v sobě, ale je odrazem řádu světa vůbec, jde-li opět o řeč posvátnou, která není produktem sociální interakce , nýbrž "božím darem". Kabalistická exegeze však nesměřuje k přesně verbalizovaným poznatkům, nýbrž ke zvláštnímu způsobu obrazového zření, které je analogické s alchymistickou ideografií.
 
Základním tématem kabaly je bůh ve své nevyslovitelné, ale projevené podstatě , bůh, který se manifestuje jako řád ve čtyřech světech kabalistické kosmologie a v tzv. "sefirotickém stromu", tj. ve struktuře tvůrčích idejí a kosmogonických sil. Tento bůh je pro naše poznání "nic než prázdno" (Ain, En), protože nemůže být v našem vědomí nijak obsažen. Avšak toto "ne-bytí" boha v lidském vědomí neznamená, že bůh není; bůh je svým způsobem jsoucí, ale je nevnímatelný a nemyslitelným, je poznatelný jen ve svých projevech, nikoli sám o sobě. V Zoharu se o tom praví: "Svatý Starý existuje skryt ve figuře Jednoho. Je jedno a vše, je Jedním, a všechna světla, která z něj vyzařují jsou Jedno a vracejí se do Jednoho." Tajemství stvoření je pak vystoupení tohoto "En" (nic, prázdna) anebo "En-Sof" (nekonečna) ze své skrytosti tak, že se člověku jeví jako "živý bůh" nebo jako "boží tělo" ("avir"). Tento "živý bůh" se projevuje ve všem jsoucím, které tvoří řád, a sledujeme-li tento řád odzdola nahoru, tj. od nejkonkrétnějších forem bytí k jeho principům, dospíváme k rovině tvůrčích idejí - sefir. Sefiry vyjadřují "rozvíjející se skrytý život v bohu, který je současně skrytým příběhem stvoření samého, nebo s ním co nejúžeji souvisí" (G. Scholem). Sefirotický strom je tedy obrazem živého boha, obrazem jeho tvůrčích sil a tvůrčích idejí, je to "původní hlas božích úst", jsou to "prajména", vložená tajně do tóry a vyjadřující principy tvarování a pohybu všeho jsoucího. Tajuplně spolu souvisí, tvoří dokonalý řád s dokonalou rovnováhou. Sefiry jsou "čistá tvůrčí slova", kterými bůh povolal věci a jevy k jejich existenci a dal jejich bytí i jejich proměnám nezměnitelný věcný zákon. Jsou současně "těly" jediného Slova (tj. kabalisticky pojatého logu, slova tvůrčího, neboť vše, co se stalo, bylo bohem předem vysloveno). Boží slovo "koluje" v deseti dokonalých číslech, v nich je obsažen "duch živého boha", jakož i "duch z ducha", "voda z ducha" a "oheň z vody". neboť: "Jest tré číselných principů, jimiž (bůh) vytvářel svět: Číslo, počtář a počítané," jak praví Sefer Jecirah - Kniha o utváření. Tento obraz "těla světa" je současně obrazem těla a ideje člověka, Adama Kadmona, neboť byl stvořen k obrazu božímu a celý svět je v něm, tak jako je v bohu. Z'ev ben Shimon Halevi (1927) se vyjadřuje k tomuto tématu takto: "Strom života je obrazem stvoření. Je objektivním zobrazením základních zákonů, ovládajících univerzum. Ve tvaru stromu s paralelními kmeny je zobrazen proud sil, vycházejících z božského k nejnižšímu světu a nazpět. Obsahuje všechny světové zákony a jejich interakce. Je také obsáhlým schématem lidské přirozenosti."
 
Kabala jako hermetismus podává klíč k esoterní gnoseologii, když říká, že svět a člověk jsou analogické skutečnosti; poznáváním člověka poznáváme svět a světě nacházíme promítnutého člověka - celý svět je obsažen v Adamu Kadmonovi; sefiry jsou strukturou světa i strukturou člověka. H. E. Kaufmann (1901) charakterizuje kabalu jako panteistickou filosofii, jako "učení o tvaru (podobě) tvoření světů, které vycházejí z Ain-Soph (En Sof) a skrze určité světelné záření (emanaci) přijaly tyto formy, které my ve zjevném světě vnímáme". Podle téhož autora vytvořili tuto filosofii kabaly dva velcí kabalisté: rabbi Moše Cordovero (1522 - 1570), autor proslulého díla Pardés Rimmoním (1591 - Zahrada granátových jablek; angl. překl. The palm tree of Deborah), a jeho žák Isaak Lurija, zvaný Arí (1534 - 1572), mistr kabalistické magie, jehož učení zčásti shromáždil jeho následovník Chajim Vidal. Za neméně velkého kabalistu a jednoho z autorů knihy Sefer Jecirah je pokládán rabbi Akiba z přelomu I. a II. stol. po Kr.
Kabalistické pojetí boha se velmi blíží pojetí Aristotelovu a Hegelovu, který hovoří o bohu jako o "myšlení, které myslí samo sebe". Ve své Encyklopedii filosofických věd Hegel píše, s odvoláním na B. de Spinozu, následující: bůh je "princip bytí ve všem bytujícím" a pokračuje: "Toto čisté bytí je nyní čistou abstrakcí a tím je absolutně negativní, bezprostředně řečeno, je to Nic." Také podle kabaly může být bůh myšlen pouze jako Nic (Ain), jeho podstata je nepoznatelná - "Jsem, který jsem," praví k Mojžíšovi; tvář "Starce dnů" (jak je v Zoharu bůh nazýván) je neviditelná, spatřit lze jen jeho světlo a myslit lze jen jeho Slovo, tj. sefiry, které z něho vyzářily a tvoří jeho tělo. Zohar o tom praví: Nejvyšším bytím je nad vším chápáním, je to "vůle nekonečna", která vládne všem světům nahoře i dole, vůle, která je poznatelná jen ve svých aktech, je to vůle, která je současně výrazem nejvyšší myšlenky (moudrosti), která vše oživuje a ve všem se "leskne", vůle, která je nade všemi formami a obrazy věcí a jevů. Proto bůh o sobě říká "Jsem ten, který jsem" ("Ehje ašer ehje"). Existuje sám o sobě a onen mystický "Stařec dnů" - či kabalistické "Kdo" ("Mi) - může být chápán jen ve svých projevech ve světě idejí i hmoty. Počátek geneze světů se v kabale nazývá palác, před ním existuje beztvarý prastav, v němž je vše obsaženo v jednom, ale pak se v něm vynořuje první boží Slovo "Berešit" ("Na počátku") - to, co je nejpůvodnější, je tedy vyjádřeno hláskou, resp. písmenem "beth" (b), která znamená matku a jímž počíná tóra. Zohar o tom říká: "Dříve než tento dům semenem světů otěhotněl a dříve než jej pronikly tvořivé síly, nejmenoval se ještě Elohim, nýbrž vše bylo pojato v Berešit (...) Co je ale ono semeno?
 
Jsou to duchovní formy souhlásek, které tvoří tajnou stavbu Thory a které povstaly z onoho prabodu." Prapočátkem je tedy Slovo, jakýsi tvůrčí prazvuk, prapůvodní vibrace, která se stala východiskem vzniku světů. Prvním z těchto světů je svět tvořivých sil (prasil), archetypů, který kabala nazývá "olam aciluth". Z něho povstávají další tři světy, avšak s "ustupující jasností": "olam haberijah", zvaný též světem deseti pratvarů, dále "olam hajecirah", astrál, a konečně je to hmotný svět, "svět dokonání", "olam haassijah". Všechny tyto světy jsou spojeny duchovními pouty a každá sefira má čtyři úrovně odpovídající těmto světům (zkráceně: aciluth, berijah, jecirah a assijah). V řádu tohoto stvořeného se uskutečňuje dokonalá rovnováha světla a stínu, pohybu a klidu. Je to živoucí jednota v neustálém pohybu, v němž se vše vyrovnává a proudí od jednoho sloupu ke druhému, od mužského k ženskému a naopak. Kardinální otázku, proč absolutno ze sebe vydalo něco prostorově a časově omezeného, vyjadřují kabalisté pojmem "zimzum", který znamená "sebeomezení" - rozumí se boha - a je chápán jako akt, jímž byly emanovány sefiry, které se první "vynořily" z boha a z nichž pak emanací povstalo další jsoucno. Nicméně v bohu je "semeno všeho stvořeného". E. Bischoff (1920) uvádí, že v pojmu "zimzum" se jedná o konkretizaci absolutna, o zhušťování, přičemž poznamenává, že tato kabalistická koncepce je analogická Kant-Laplaceově teorii o vzniku sluneční soustavy zhušťováním pramlhoviny a Anaximenově teorii vzniku živlů zhuštěním vzduchu. Bischoff pak interpretuje pojetí "zimzumu" takto: bůh původně vyplňující celý vesmír se stáhl, aby vytvořil pro svět prázdný prostor, přičemž v tomto prostoru zůstal ještě odlesk jeho světla. Toto je však velmi zjednodušená formulace, v níž chybí idea boha jako jednoty myšlenky, vůle a činu, která může být rozvíjena v mezích naší jazykové komunikace a konceptuality jen poukazem na existenci jakési inteligentní prasíly, která je věčná ve své esencialitě, ale v níž zraje i pohyb k bodu, kde se její negativní (tj. pro nás nepředstavitelná) existence stává existencí pozitivní (tj. námi chápanou), sefirotickou a posléze i hmotnou.
 
Víme již, jaký význam přisuzuje kabala dvaadvaceti písmenům hebrejské abecedy: je to "dvaadvacet cest" a jsou to současně hieroglyfy , tj. jejich tvary mají esoterní význam. Jsou to všechno varianty písmene "jod" (y).
 
Kabala je založena na poznávání, ale nikoliv prostřednictvím pojmového myšlení, nýbrž rozjímání. Základním operativním prvkem je tu symbol a jeho soustavy, glyfy. Jsou to především sefiry a jejich soustava, glyfa, sefirotický strom. Tomuto studiu se může věnovat i ten, kdo neovládá hebrejštinu (resp. aramejštinu) Starého zákona. Vlastní kabalistická studia, jak už víme, spočívají v dešifraci tóry a předpokládají dokonalou znalost biblické hebrejštiny. Sefirotický strom obsahuje sefiry a "cesty", odpovídající písmenům hebrejské abecedy
sefiry
cesty
přírodní síly
stavy vědomí
objektivní
subjektivní
makrokosmos
mikrokosmos
svět
člověk

 

To je ovšem určitá abstrakce, neboť sefirotický strom je schématem makrokosmu i mikrokosmu. Sefirotických cest je celkem 32 a strukturu sefirotického stromu lze uvést do vztahů k prvkům astrologie (znamením zvěrokruhu a planetám), alchymie (živlům) a dvaadvaceti velkým arkánům tarotu. Tím se studium sefir, ale i tarotu, alchymie a astrologie obohacuje. Seshora dolů naznačuje sefirotický strom vlivy kosmogonických sil, zezdola nahoru naznačuje možnosti individuální Cesty, která má tři alternativy, dané třemi sefirami tzv. "astrálního trojúhelníku", nejnižšího trigonu sefirotického stromu. Přímá cesta vede k sefiře Jessod, která je signována písmenem "šin", jmenuje se Základ, má číslo 9 a je lunární povahy. Jejím obrazem je krásný, silný, nahý muž, božím jménem této sefiry je "Šaddaj el chaj" (Všemohoucí živý bůh), v lidském těle je signována genitáliemi, její ctností je nezávislost a neřestí lenost. Mytologicky koresponduje tato sefira s řeckou Artemidou či Dianou a s egyptskou Isidou, s měsíční bohyní Hekaté a měsíčním bohem Thovtem, pánem magie. Všechny tyto korespondence napovídají, jak může být tato Cesta vzhůru - k rozšířenému vědomí - realizována. Je pronikáním do podstaty skrytých životních sil, je pochopením transsubjektivního smyslu pohlavních vztahů a transcendentní podstaty pohlaví, je to poznání, které otevírá práh pro nazírání a prožívání jiných světů. V prožívání těchto symbolů, jak poznamenává D. Fortunová, vznikají "semenné představy" a "těhotenství za prahem vědomí". Zážitky jsou stupňovány a tvarovány rituálními postupy a posléze magicko-kabalistickou praxí, jíž smysl kabaly vrcholí.

Již v talmudu se hovoří o mystériích tóry (Sitra Thora), přičemž se tato mystéria sv. Písma, jak již bylo poznamenáno, dělí na "dějiny stvoření" a "dějiny vozu". Prameny obou těchto mystérií jsou kabalistické knihy Sefer Jecirah a Zohar. Výraz pro "dějiny vozu" se vztahuje k 1. kap. Ezechielovy vize. Počátky kabaly lze dělit na dobu legendární (Adam, jemuž tajemství kabaly sdělily andělé; praotcové Izraele; Mojžíš - tj. na rabínské legendární tradice) a období historické (učení prvních kabalistů, první kabalistické spisy, vlivy židovské mystiky - zejména sekty esenských -, gnose, alexandrijské školy . zejména Filóna - a posléze kabalistické školy ve Španělsku, Německu, Galilei a jinde a splývání kabaly s křesťanstvím a západním okultismem). Za nositele mystických tradic v židovské kultuře jsou pokládáni zejména esenští, o nichž je známo, že měli v držení esoterní spisy magického obsahu (G. Scholem). Historickou pravlastí kabaly, odmyslíme-li její egyptské prapočátky, byla Palestina. Později se toto centrum přeneslo do Babylonie a v pozoharovské epoše na konci XIII. stol. po Kr. se přesunulo do Španělska a Francie. Pro palestinské období (III. až VI. stol. po Kr.) byly centry kabalistických studií zejména francouzská Provence a španělská Gerona. Nejvýznamnějším kabalistou tohoto období je Isaac Slepý. Na konci XIII. stol. je kabala již rozvinutým učením, ale její vývoj pokračuje novými objevy v exegezi tóry a rozvíjením základních konceptů, zejména sefirotického stromu. Působením Abrahama Abulafii kolem r. 1270 proniká do kabaly prvek extatismu a zdůraznění stavu nadšení a osvícení (kawanah). Tato fáze je překonána až vydáním Zoharu koncem XIII. stol., jímž se začíná epocha soustavné exegeze. Od r. 1280 byl Zohar rozšiřován Mošem ben Šém-tob de Leonem za španělské Guadalajry. Exegetickou cestou se ubíral i Abulafův žák Josef Gikatilla, jehož spis Šare Ora (Brána světel) je údajně nejlepším úvodem do studia zoharovského symbolismu. Z tohoto období historických počátků kabaly pochází mnoho kabalistických rukopisů psaných hebrejsky, které nikdy nebyly vydány a jsou jen obtížně přístupné. Kabala se šíří do Německa a Itálie, ale také do Maroka a Turecka. Teprve na počátku XVI. stol. se centrum kabaly opět přesouvá do vlasti židovstva, do města Sefed v Horní Galileji, kde se vytváří významná kabalistická škola, jejímž příslušníkem je jeden z největších kabalistů všech dob, teolog Moše Cordovero (1522 - 1570) se svým pověstným dílem Pardes Rimmoním. Jeho současníkem je Isaac Lurija zvaný Arí (1534 - 1572), který - ač Cordoverův žák - opouští spekulativní metodu bádání a přiklání se k mystické kabale, opírající se o meditativní rozjímání.
 
Tak vzniká v kabale dvojí proud: racionální (Cordovero) a mystický (Isaac Lurija). Lurija-Arí sám nic nenapsal, jeho učení však zčásti zachoval jeho žák Chajim Vidal (+1620). Podstatnými prvky tohoto učení jsou: nauka o těhotenství duší ("ibbur") a učení o vzniku stvoření ("zimzum"). Velmi bouřlivý vývoj prodělává kabala v XVII. stol., neboť jednak dochází k střetávání s odpůrci kabaly z řad rabínů (proti tomu ovšem působí i snaha smířit kabalu s talmudem), jednak vzniká sekta sabatianistů kolem proroka a vizionáře, kabalisty Sabathaje Zéviho (1616 - 1676), který se prohlašuje za očekávaného mesiáše. Když však byl tureckým sultánem uvězněn pro pobuřování lidu, přestoupil s řadou svých přívrženců k islámu. Nicméně se po smrti Zébiho "sabatianismus" šířil zejména ve východní Evropě, kam se postupně přesouvala kabalistická centra. V Čechách měla tato sekta silný vliv na početnou židovskou enklávu v moravském Mikulově, kde působila i řada významných kabalistů. Na začátku XVIII. stol. se šíří jiný směr, tzv. chasidismus, jehož zakladatelem byl Israel Baal Šém Tóv (1695 - 1760), skutečný zasvěcenec a divotvorce, který se usadil v polské Haliči, kde vznikaly osady chasidů (ubožných). Jednalo se o lidové hnutí, které se snažilo aplikovat kabalu na každodenní život (zbožnost, prostota, vyrovnanost a především studium Zoharu a dalších kabalistických spisů a radostný poměr k životu, plnému nesmírné bídy a odříkání). V období renesance vzniká tzv. křesťanská kabala (J. Reuchlin, G. Pico della Mirandola, Ch. Knorr von Rosenreuth a další), která se snaží spojit kabalu a katolictví a která je i významným zdrojem inspirace pro tehdejší myslitele (G. Bruno a další). Kabala stoupá ve vážnosti a spojuje se s okultismem (J. C. Agrippa von Nettesheim, Paracelsus, opat Tritheimus a další). Kabala, vzbuzující velký zájem, proniká i do myšlení humanistů (J. B. van Helmont) a filosofů velkého formátu, jako byl zejména B. Spinoza. V polovině XIX. stol. objevuje pro Západ kabalu znovu proslulý Eliphas Lévi a na začátku XX. stol. je poprvé vydán celý Zohar ve francouzském překladu J. de Paulyho. Poprvé se Evropa seznámila s významnými částmi Zoharu v latinském Cabbala denudata (Odhalená kabala) Knorra von Rosenrhota v období renesance. Významnými kabalisty současnosti byli a jsou: A. D. Grad, P. Vulliaud, H. Sérouya, L. Schaya (Francie), Halevi Z'ev ben Shimon (Anglie), L. Bischoff (Německo), F. Kabelák (Československo) a další. Číselné spekulace s čísly a písmeny, nazývané kabalistika, obvykle zcela povrchní a bezcenné, vedly k pokusům o vytvoření tzv. národní či "mateřské" kabaly, lépe řečeno kabalistiky (L. Strauss v Německu, u nás O. Eliáš aj.). Svět kabaly je podivuhodným obrazem neverbalizovatelných symbolů pronikajících se sil, andělských i démonických bytostí, bizarních seskupení a tvarů, a přece je to svět podivuhodné a plné jednoty. "Svět patří pouze těm, kteří se zabývají Thorou a znají její tajemství" (Zohar II., 89 b). Dějiny kabaly jsou pak plny krásných legend i neskutečných příběhů, ale i neobyčejných osudů bytostných hledačů poznání, zestárlých nad folianty tajuplných spisů, rozpadávajících se knih a zažloutlých rukopisů. Jejich život překračuje podmínky objevení skrytých pravd a netušených souvislostí a podobá se vášni hráče, který čeká na svou velkou chvíli. Postupně se propadá do svých studií a současně stoupá vzhůru k obzorům nepřehledných tajemství. Vědění kabalistovo nespočívá již na pojmech, ale bere na sebe znamení lásky, neboť poznat boží moudrost znamená bezvýhradně milovat boha. Kabala se stává poznáním bytí a jeho smysluplných. skrytých souvislostí a kabalista překračuje práh paláce nádherných světel, vnímaje svou poznanou skutečnost jako mohutnou a lahodnou hudbu sfér. Nechybí zde ani ženská stránka řádu, tajuplné "lože božího těla" a vnitřní podstata věcí, "šechinah", ani záludný "had stvoření" "nechusthan", ani naděje reintegrace "tikkun", sefira skryté pravdy "daath", tajemní působci zla "králové edomští", ani zelený kruh obepínající svět a šířící temnotu "thu-va-bohu", poušť a prázdno, "zelené kameny, z nichž prýští voda"... Kabala je plná tajuplných obrazů - ne produktů horečné mysli, ale mocných symbolů, které nestupují tam, kde končí myšlení a v "přestavěných světlech" se objevuje "dlouhá tvář" boží, tvář "starce dnů", vidina hořícího keře.
 
Vztah judaistické teologie ke kabale byl nejednotný. Mnozí rabíni byli oddáni kabalistickým studiím a prosluli vedle talmudistické moudrosti i kabalistickým poznáním, jako např. proslulý pražský rabbi Jehuda Löw ben Becalél, mozí se oddali i magii, kdežto jiní kabalu vášnivě odsuzovali, nebo ji jen s nechutí trpěli. Podstatu kabaly výstižně charakterizoval A. D. Grad (1972): "Věda o bytí není jenom objevem vycházejícím z ontologického smyslu čísel nebo z kombinace souhlásek, ale je pokusem transcendentního pohybu směřujícího ke skutečnosti - jednotě. Překračuje podmínky pravdy, kabalista pokračuje ve svém metalogickém pokusu až do sloučení se s bytím. Vědění nezávisí již na termínech a tvrzeních, nebo dáváme-li přednost tomuto termínu, na vědě (...) Znát boha znamená milovat ho. Taková je kabalistická věda, jako věda bytí, věda bytí boha."

 Zdroj: Milan Nakonečný - Lexikon Magie

   
 Kabala

Hlavní spisy filosofické kabaly jsou Sefer Jecira (Kniha stvoření), Sefer ha-bahir (Kniha lesku) a Zohar (Kniha záře), jehož autorství je připisováno Šimonu bar Jochajovi (2. století n. l.)

 
Kabala patří mezi esoterické nauky, pochází z Babylonu a prošla řadou modernizací. Je tajná a velmi složitá, jen pro ilustraci – uznává například deset vesmírů, což je zcela mimo naše možnosti pochopení, my známe tři dimenze a nedokážeme si představit ani čtvrtou, o níž něco málo víme. Existují dvě verze – duchovní kabala, systém vývoje a zdokonalování lidské bytosti, a praktická kabala, jež pomáhá člověku při překonávání úskalí v životě. Člověka chápe jako bytost, která sama rozhoduje o svém osudu, a le může být upozorněna na klíčové a nebezpečné situace a také na kritická období, kdy tyto situace nastanou. Má nástroje, jimiž je možné tomu předcházet – vědění, poznání atd. Prostřednictvím kabalistického vědění lze určit, co se stane v budoucnosti i co bylo v minulosti. Kabala předloží možnosti, ale k ničemu nenutí. Je zdrojem potenciálního poučení, a je-li člověk schopen se poučit, může se vyvarovat mnohých nepříjemností. Varovala třeba některé lidi před blížícím se holocaustem – upozornila na rostoucí nebezpečí a naznačila možnost odchodu ze země. Nelze nikomu nařídit, co má dělat, každý se rozhoduje sám. A sám nese následky. ...více)

 

Historie

Židovská tradice zapovídá zaobírání se kabalou každému, kdo není starší čtyřiceti let a není zakotven ve víře a společenství lidu, z něhož kabala vyrůstá. Přirozená touha člověka po věcech, které ho přesahují, však od nepaměti mnohé vedla a i dnes vede k nerespektování tohoto zkušenostmi ověřeného.
Výraz kabala
Slovo kabala pochází z hebrejského kořene kbl, který znamená tolik co "přijímat" nebo "obdržet", a jako podstané jméno tedy "to /skrze tradici/ přijaté".

 

Základní pojmy

  • Sefer Jecira - tzv. Kniha stvoření
  • Zohar - Kniha záře
  • Tóra - znamená Zákon
  • Masora - neboli Masoret, znamená Tradice, obsahuje způsoby čtení a opisování Tóry, atd. Byla podle ní sestavena mimojiné i Rabínská bible.
  • Mišna - jsou komentáře k zákonodárnému obsahu Tóry založené na tradici. Znamená Opakování, Studium, Výuku.
  • Gemara - nejmladší doplněk komentáře, znamená Dokončení, odpovídá moderní právní vědě.
  • Talmud - spojení Mišny a Gevury (Učení, Studium), dohromady ho tvoří sbírky Mišna, Gemara, Midrašim a Boraita a Tosefta.
  • Berešit - první část teoretické kabaly, týká se Stvoření a jeho tajemných zákonů, je doložen v Sefer Jeciře.
  • Merkava - druhá metafyzická část teoretické kabaly jest nazývána Merkava, neboli Nebeský Vůz, doložena je v Zoharu.
  • Tosefta - dodaek k Mišně, znamená dodatek, doplněk
  • Boraita - také dodatek k Mišně, znamená mimo zákon stojící
  • Sofrim - menší traktát Talmudu
  • Amora'im - nová generace učenců, jenž opakovali výroky po svých předchůdcích
  • Midrašim - komentáře k Talmudu
  • Kelim - nástroj, jimž proudí božská idea
  • Cinorot - průliv, jimž proudí božská idea
  • Emanační svět - makrokosmos, člověk, ztvárnění Adama Kadmona
  • Strom života - klasické znázornění Sefir, tedy deseti sfér, od nás dělících Prozřetelnost
Jména sefir
  • 1. KETER - Koruna
  • 2. CHOCHMA - Moudrost (teoretický rozum)
  • 3. BINA - Intelekt (praktický rozum)
  • 4. CHESED - Láska nebo Velikost
  • 5. GEBURA - Spravedlnost (také Síla)
  • 6. TIF'ERET - Krása (event. Milosrdenství)
  • 7. NECACH - Triumfující pevnost
  • 8. HOD - Skvělost
  • 9. JESOD - Základ
  • 10. MALCHUT - Říše královské svrchovanosti
Pro pochopení jednotlivých sefir :
Devět prvních sefir se dělí na triády, trojice, z nichž každá obsahuje dvě sefiry s principy protichůdnými a jednu s principem jednotícím. Oním jednotícím principem je rovnováha, rovnovážný stav, o němž je řeč v knize Sefer Jecira.
První triáda, kterou představují Keter, Chochma a Bina, značí metafyzické nástroje Boží a znamená absolutní identitu existence a myšlenky. Vytváří to, co novější kabalisté nazývají "říší nad smysly stojící''.
Druhá triáda, Chesed, Gebura a Tif'eret, má mravní charakter a jejím prostřednictvím se Bůh jeví jako identický Dobrotě a Spravedlnosti. Tyto sefiry ukazují v Dobrotě, respektive v nejvyšší podstatě původ krásy, tj. vznešenosti. Nazýváme je rovněž "ctnostmi" nebo "morálním světem", ale také "světem citu" (sensible) v nejvyšším smyslu toho slova. Je to říše cítění a pociťování.
Třetí triáda, složená z Necachu, Hodu a Jesodu, symbolizuje všeobecnou Prozřetelnost jako nejvyššího umělce, který zároveň představuje absolutní sílu, pevnost, schopnost vytrvat, schopnost vývoje, ženský princip plodivé síly, stojící za vším jsoucím, která v sobě zároveň obsahuje vyšší jednotu všemohoucí příčiny, tj. substanci. To jsou poslední sefiry, které spoluvytvářejí přirozený svět, přírodu v její hlubší podstatě: Natura naturans.
Poslední sefira, Malchut, není podle souhlasného mínění všech kabalistů žádným novým přívlastkem Božím, ale pouze spojením všech ostatních. Je to mezi ostatními existující harmonie světa.
 
 hebrejské písmo
 
 
Zohar
Zóhar, kniha zázračného rabína Šimeona bar Jochaje, snad ta nejznámější mystická kniha, je sloupem světa při jeho mystickém výkladu a přináší informace zpoza tohoto světa k poznání Hospodina, nebes a jejich zástupů a též tajemství tohoto našeho světa. ...zde)

 

Předmluva k Zóharu knize Ejcha

Zóhar, kniha zázračného rabína Šimeona bar Jochaje, snad ta nejznámější mystická kniha, je sloupem světa při jeho mystickém výkladu a přináší informace zpoza tohoto světa k poznání Hospodina, nebes a jejich zástupů a též tajemství tohoto našeho světa.
 
Samotná kniha skrývá svůj obsah již ve svém jazyce, jímž je zvláštní druh aramejštiny, používaný pouze v této knize. Též za touto clonou nalézá čtenář ještě další překážku, skrze opony vytvořené z různých náznaků a neznámých výrazů a též řady kombinací číselných hodnot a písmen, jež se nazývají v cizím jazyce kódy, za nimiž se nalézá cesta a svatá jména k praktickému proniknutí k tajemství a k nebeským branám. Z těchto důvodů tato drahocená a svatá kniha, přestože byla již mnohokrát vytištěna, zůstala ve své podstatě uschována pro nemnohé čtenáře jež ji studují a rozumějí alespoň z části obsahu.
 
Na druhé straně má tato kniha širší užití než ostatní svaté knihy, protože jak je známo, studium naší svaté Tóry bez pochopení studovaného textu není žádným studiem, i když čtenář dostane odměnu za námahu, nikoliv však již odměnu za studium. Knihy Zóhar (Záře) je jako její jméno, protože vyzařuje a přivádí své skryté světlo k čtenáři a přivádí jej k dalším stupňům, takže i přesto že textu nerozumí, vstřebává trochu světla uschovaného v knize.
 
Zde jsem vybral malou část z veliké knihovny, kterou kniha Zóhar obsahuje, část z Nového Zóharu a to ze Zmizelého midraše Ejcha. Tomu kdo čte tuto knihu ve svatém jazyce zní tato kniha jako píseň, píseň o zboření chrámu o vyhnanství a o utrpení jež nás potkala, ale je to i píseň o víře a o naději, též píseň o válce proti pronásledovateli, válce mezi světlem a mezi tmou a především o velikosti významu chrámu a země Jisrael a o lásce Hospodina a Šchiny k stvořením; zrovna tak chci předložit tyto věci v překladu ze svatého jazyka. Zde v Jisraeli jsem k této knize napsal komentář "Lego tura", ale zde v tomto překladu, kde se již slova vylila ze svého pramene svatého jazyka a vyslékla se ze svatých písmen v nichž se nalézají síly stvoření píseň již utichla, utichlo volání Svatého buď požehnán on a Šchiny, zůstal pouze příběh, příběh Židovského národa- Božího lidu a jeho věrnosti k Bohu, je to příběh odvahy lásky a naděje.
 
V této knize se všemi skrytými tajemstvími, jež se v ní nalézají, je jedna věc odlišná od všeho, co existuje v jiných svatých knihách a tato věc se zdá velice podivná. Kniha začíná slovy "poslali jim synové Bávelu, synům svaté země", poselství oné delegace bylo, aby jim dali vědět, že se v diaspoře začnou učit knihu Ejcha (Pláč), očekávaná odpověď by byla, že je požehnají, aby měli úspěch- posilte se a posílíme se k službě Hospodinu a k studiu Tóry, jež je nadevšechno. Ale odpověď synů Jisraele však vybočuje z této linie, již bychom očekávali podle židovského učení a říkají, že nikoliv synové diaspory, ale oni, synové země Jisrael se budou učit zmíněnou knihu Ejcha.
Kde zůstalo přikázání Tóry "a budete je učit", vznešené přikázání, ukládající každému Židovi učit se Tóru a vyučovat ji a prostřednictvím toho zachovávat svět a přiblížit se k Stvořiteli. A dále bylo řečeno, že ten kdo ví a nepředává své vědomsti jiným, tak jim tím upírá dědictví otců, tím spíš v tomto případě, že nejenom že jim nepomáhají učit se tuto knihu, ale ponechávají si právo učit se pouze pro sebe. Jakto, že najednou by měl být pouze někdo vyvolen, aby se mohl učit část Tóry, jenž je celá dědictvím Jisraelského národa. Proto, abychom mohli tato slova jež zde byla vyřčena pochopit, se musíme vrátit do dávné doby, do doby kdy naši praotci stanuli u hory Sinaj, když tehdy náš učitel Moše vystupoval na nebesa aby přijal Tóru, tak se střetl se skupinami andělů, jenž protestovali proti tomu, aby Jisraelský národ Tóru obdržel.
 
Zdalipak andělé žárlí, že by chtěli Tóru pouze pro sebe a nechtěli by, aby se povznesly i ostatní bytosti a napravily se též ony před Svatým buď požehnán on, prostřednictvím studia a přikázání? A jakto, že nechtějí, aby se svět napravil? Avšak pravda je taková, že pakliže by byl náš učitel Moše chtěl pokračovat vyučovat Jisrael Tóru tak, jak tomu činili až do doby darování Tóry, tak by byli všichni andělé zajisté spokojeni a sami by všemu pomáhali, ale Mošeho úmyslem bylo přinést Tóru na zemi, jak je řečeno (Dvarim 30, 12) "není na nebesích", jelikož až do oné doby výklad a zákon ustanovovali na nebesích, od chvíle stanutí u Sinaje a předání Tóry, ustanovení zákonů Tóry již nepatří nebesům, přestože tam panuje úplné dobro a pokoj a dostižení pravdy tam přichází ve své úplnosti, čemuž tak není zde na zemi a proto se andělé obávali, že když je tomu tak, co bude s Tórou v temnotě tohoto světa, jenž od této chvíle bude určovat cestu též samotným nebesům, co bude s Tórou, s onou nádobou, jíž bylo stvořeno a jíž přetrvává všechno existující, v čase pronásledování a stíhání moudrých, vyhlazování a zapomenutí?
 
Naproti tomu náš učitel Moše usoudil, že jelikož spravedliví učící se Tóru mají vyšší postavení než andělé a tudíž právě oni mohou přivést onu nápravu zemi i nebesům a to přesto, že v průběhu tohoto procesu budou vzestupy i klesání, přeze všechno je to jediná cesta, jak svět napravit a odstranit všechno zlo a vysušit všechny slzy z každého líce, andělé se však obávali takovéhoto nebezpečí. Též zde, v této knize není ona rozepře o tom, zdali též synové Bávelu se mohou ve studovnách a ve svých domech učit knihu Ejcha, spor je o tom, jak postupovat. Po stanutí u hory Sinaj byla postavena svatyně a poté i chrám, tato skutečnost zajišťovala projevování se zázraků na světě a jeho zázračné řízení a též přinášela světu možnost odpuštění. Nyní, když byl zbořen chrám a spolu s tím pominulo proroctví a Jisraelský národ odešel do vyhnanství, bylo nutné přijmout rozhodnutí o nové cestě a přístupu, který přijme Jisraelský národ a jímž se budou řídit všichni představitelé každého pokolení.
 
Synové diaspory se domnívali, že když se všichni ponoří do studia Tóry, tak skrze to přivedou míru svatosti, jež vykoupí svět. Synové země Jisrael měli jinou cestu, jak je odhaleno v knize. Soudili, že jelikož Šchina uprchla do hory oproti chrámové hoře a schovává se za chodbami v nichž se nacházejí nečisté síly jež chrám zbořily a ona samotná se nalézá v zajetí ve velikém a nadherném sále, avšak nečisté síly nad Šchinou nemají žádnou moc a ona odtud odchází na nebesa, ale vždy se musí znovu vrátit na ono místo, a tak je Jisraelský národ a celý svět oddělen od všeho dobra a při nápravě této věci již nezbude na světě žádné utrpení nebo bolest, či nedostatek nebo strach a smrt, ale Svatý buď požehnán on bude jediný a jeho jméno bude jediné. V očekávání budoucího vyhnanství stvořil Svatý buď požehnán on při stvoření světa jeskyně a uschoval ve všech místech pod povrchem země drahokamy a krápníky a zlato atd.;, a právě pod povrchem země, protože tam se rozprchly malé skupiny zástupů Šchiny a ona sedí samotná, protože pakliže by s ní byl ještě někdo další, tak by tam potom panovala taková radost, že by vyhnanství nebylo úplné. Před vchodem do hory v níž se nachází Šchina, je jako strážce zlý trpaslík a komu se přez něj podaří projít, potká po cestě v chodbách a sálech všemožné nečisté síly a též před jedním sálem byla zkamenělá těla lidí, kteří se již pokusili vstoupit na tuto cestu a slyšel jsem, že tito lidé již byli osvobozeni, ale vyhnanství Šchiny pokračuje. S ynové země Jisrael věděli, že ten kdo neuspěl a byl zastaven, tak tomu bylo z důvodu, že se nevydal na onu cestu se zcela čistým srdcem a proto se nyní sami chtěli pokusit vstoupit do chodeb a bojovat s nečistými silami a osvobodit Šchinu, obětavě studovat Tóru a být připraveni osvobodit Šchinu.
 
Tato pře naplňuje většinu obsahu knihy a pouze její menší část je samotných komentářem knihy Ejcha. Nakonec vítězí synové země Jisrael, spor o společném postupu se zakončil, válka proti zlu se začala. Na konci knihy je pojednání o deseti mučednících, událost jež zmizela z povšimnutí národů světa, jež chtějí zapomenout. Více než 1500 let poté však jenom přibyly miliony židovských obětí, které byly zavražděny za posvěcení Božího jména a mezi nimi byli velicí a obdivuhodní spravedlivý a zbožní. Kniha Zóhar mluví o deseti z nich a nezvolila je pouhou náhodou, byli totiž symbolem duchovním i fyzickým pro vyhlazování židovského národa, který přinesl světu světlo.
 
Velikost nespravedlnosti jež byla spáchána jejich zavražděním nemá konce, tímto způsobem kniha navrací zavražděným jejich jméno, aby nebyli zapomenuti a vrací světu světlo pravdy a zdůrazňuje odplatu za dobré činy pro spravedlivé a potrestání hříšníků, nic se nestalo nadarmo, vše co se událo, má nějaký smysl a na konci přijde království nebeské, kde panuje pouze dobro. Každá věc, byť nepatrná nebo že již byla zapomenuta, dokonce taková, že ji ani ti kdo ji prožili nevzali na zřetel, má svůj smysl a dopad. Tím též toto pojednání zdůrazňuje tíživost zboření chrámu a na druhé straně svědčí o tom, že ani utrpení této zkázy nebyla zapomenuta a je odplata za všechna tato utrpení a tím, že půjdeme po cestě spravedlnosti uzříme světlo; a existuje naděje a tím dovršíme nápravu světa.
 
Ještě jedna věc je v této knize zřetelná a to důležitost chrámu. Na něm závisel prorocký duch a požehnání a to tak, že dokonce i chuť jídla kterou nyní cítíme, není není onou chutí jež bývávala a všechno požehnání, velikost a moudrost nedosahuje toho, co bylo. Na všem, co je na světě, spočívalo požehnání z chrámu, pakliže byly obětovány plody, byly požehnány plody, pakliže byl obětován býk, bylo požehnání na zvířatech a ve chvíli, kdy onen býk byl na oltáři, spočívalo požehnání na všem dobytku a nemohlo se stát to, jak se například stalo v naší době, že kvůli nemoci šílené krávy byly spáleny miliony kusů dobytka bez jakéhokoliv užitku, jen aby byly zprovozeny ze světa. Nejde ani vysvětlit důležitost a význam chrámu. Nelze popsat slovy místo, kde se navzájem prolínaly světy a byly tam naplněny všechny naděje, též naděje na budoucí vykoupení a zmrtvýchvstání k požehnání a pokoji pochází odtud z oněch dob. A k tomu řekli naši moudří, že kdyby národy světa znaly důležitost chrámu, tak by bojovaly s nasazením života o to, aby jej zachránili. A též řekli, že by ustanovili hlídače u každého Žida, aby dodržoval všechna přikázání pro velikost prospěchu, jaká z toho vychází pro celý svět, avšak ještě jsme nebyli vykoupeni, ale až do příchodu vykupitele máme v rukou též způsob nápravy. A nejenom to, prostřednictvím kombinací písmen ukrytých v knize, je též dnes možné vstoupit do onoho chrámu, který je již na nebesích připraven sestoupit na zem. Tyto zázračné cesty však již nelze vtěsnat do překladu a přesto studium této knihy si ponechává velikou důležitost, jež je mu dána skrze studium zasvěcené Bohu.
 
Zóhar nebyl rabi Šimeonem sepsán ve formě knihy, ale jako řady řetězců výroků, jež kolovaly většinou ne všechny pohromadě po studovnách a byly seřazeny do jedné knihy teprve později. Z tohoto důvodu existuje několik textových variant knihy Zóhar. V tomto vydání je připojena textová varianta rabi Moše Kordovery, autora komentáře Zóharu "Or jakar" a tato textová varianta je opatřena punktací, připojil jsem ještě jednu textovou variantu, jež je sestavena podle několika starých vydání a kterou jsem upravil podle vydání z Munkatče (Mukačeva) v Československu a podle této varianty byl pořízen překlad.

 

rabi Jicchak Seifert 5. kislevu 5765 zde ve svatém městě Jerušolajim הקדמהלזוהראיכה

 

Zohar

Poslali jim synové Bávelu, synům svaté země, nám přináleží plakat, nám přináleží truchlit nad zbořením chrámu našeho Boha, nad tím, že jsme byli rozptýleni mezi národy (jako ten kdo vykonává modloslužbu) a my bychom měli začít truchlit a vyložit alef bet, kterou poslal král světů k oplakávání zboření svého chrámu. Poslali jim synové svaté země, je pravdou, že vy jste byli rozptýleni mezi národy a nalézáte se mimo svatou zemi a je vhodné, abyste plakali nad sebou a nad svým osudem, že jste vyšli ze světla do tmy jako služebník, který vyšel z domu svého pána, ale nám přináleží plakat a truchlit a nám poslal Svatý buď požehnán on knihu nářků, protože my jsme synové královny a jsme členy jejího domu a známe slávu pána světa a nám přináleží plakat a vyložit onu alef bet.
 
A my jsme sirotky bez otce a matky a naše oči se dívají ke zdem domu naší matky a hle byl zbořen a nenalezli jsme ji. Ona nás kojila každý den za oněch dávných dnů z toho, co měla nejlepšího. A utěšovala nás a mluvila na naše srdce jako matka k synovi, jak je řečeno (Ješaja 66, 13) "jako někdo, koho matka utěší atd". A nyní se oči dívají na každou stranu a místo sídla naší matky bylo zmateno a bylo zbořeno, budeme bít hlavou o stěny domu jejího sídla. Kdo nás utěší a kdo bude mluvit na naše srdce a bude nás chránit před králem. Když jsme zhřešili před naším otcem a on pozdvihl řemen, aby nás bil, ona se postavila před nás a přijímala rány krále, aby nás chránila, jako je řečeno (Ješaja 53, 3) "a on byl stižen nemocemi pro naše viny, zdeptán pro naše hříchy a jeho poraněním jsme byli uzdraveni". A nyní matku nemáme, oj! Běda nám a běda vám. Nám přináleží plakat a nám přináleží truchlit, nám přináleží vyložit ona hořká slova, oznámit oněm, jež umí oplakávat a přednášet truchlící řeč. Každý den přistupujeme k posteli naší matky a nenalézame ji tam.
 
Ptáme se na ni, není nikdo, kdo by si nás všímal. Zeptáme se její postele, byla zmatena. Zeptáme se jejího trůnu, spadl. Zeptáme se jejich paláců, ty přísahají, že o ní neví. Zeptáme se prachu, otisky jejích stop tam nejsou. Zeptáme se střechy a střecha nám odpověděla, že tam seděla, plakala a bědovala nad námi a šla plačící, naříkala nad námi hořkým hlasem, ze střechy na střechu. Jako je řečeno (Ješaja 22, 1) "Co je ti, že jsi nyní stále na střechách". Zeptáme se cest a stezek, všichni říkají, že slyšeli hořký, plačící hlas, jak pláče nad svými syny a nevědí, kam odešla. Nám náleží plakat, nám náleží truchlit. Políbíme prach jejích nohou, políbíme místo jejího sídla, políbíme stěny jejího paláce a budeme plakat v hořkosti. My začneme s tímto nářkem, jelikož vidíme každý den toto všechno. Budeme stále plakat a hořkost pláče se od nás nevzdálí. Oni začali a řekli (Ejcha 1, 1) "Jak sedělo samotné ono město", je psáno (Ješaja 22, 5) "protože den zkázy pošlapání a zmatení". "Protože den", Svatý buď požehnán on má jeden den, jenž má oblíben, sestávající ze všech ostatních dnů, šest dnů je v něm obsaženo a on obsahuje všechny.
 
A jelikož se rozmnožily hříchy, tak se vytratil nahoru, do domu světa živých. Tehdy zpod okrajů chrámu povstal hořký den, den pláče, den utrpení nazývající se zkáza pošlapání a zmatení a vstoupil do chrámu a zničil jej a znečistil. A pán chrámu šel a uprchl a byl vyhnán ze svého sídla do hory, jež je venku a do pobořené hory a chrám byl zbořen. Poté sestoupil onen vrchní den, který zprvu vystoupil a ptal se na svůj chrám a ten byl zbořen. Přišel a viděl pána chrámu, což je jeho milovaná královna a ona byla vyhnána a uprchla a celá její stavba byla zbořena. Nato začal sténat, sténání za sténáním, jako hlas kohouta nad slepicí. A to je, jak je psáno (Ješaja 22, 5) "kykyryký udělal ´kir´", to je hlas kohouta a ´kir´ je v cizím jazyce pán a vládce. Křičí k oné hoře, křičí a řve směrem k hoře, do níž uprchla královna. Křičel a řval a volal rozechvělým hlasem v pláči ejcha (kde jsi)? Kde jsi, má drahá, kde jsi má dokonalá holubičko, kde jsi má jediná, s níž jsem se spojoval v jedinosti. Kde jsi, jež jsi brávala každý den dvacet pět písmen vyznání jedinosti a nazývala jsi se proto ´ko´ (v gimatrii 25). Má sestro, má dcero, má matko, kam jsi odešla, kam jsi odbočila na své cestě? My, jež slyšíme každý den ono kokrhání pána, nám přináleží plakat a nám přináleží truchlit a nám přináleží začít knihu Ejcha . (Ejcha 1, 1) "Ejcha (jak) sedělo samotné..", rabi Levitas Chozaa započal (Berešit 3, 15) "a nepřátelství způsobím mezi tebou a mezi ženou a mezi potomstvem tvým". Obrovská nenávist byla od onoho dne, co byl stvořen svět z důvodu hadovy rady, od oné chvíle, co byl proklet a sesazen od královské brány, on stále číhá mezi hranicemi světa, mezi hranicemi Tóry a všechny, kdo šlapají svou patou mezi tyto hranice, tak ty kousne.
 
Běda nad touto zlou nenávistí, kterou v sobě chová. Nad zlou nenávistí, kterou měl k oné ženě, jež se nazývá (Mišlej 31, 30) "Žena bojící se Pána". Jelikož zlou nenávist k ní uchovával ode dne, kdy byl stvořen svět, dokud ji nezlomil a nepovalil ji do prachu. (Ejcha 1,1) "Ejcha (jak) Jašva (sedělo) Vadad (samotné) Hair (ono město) Rabatý (mnohé) Am (lidu) Hajta (bylo) pohleď na písmena, jež jsou na začátku každého slova a nalezneš onu uchovávanou nenávist, již uchovával, až byl zbořen chrám. V počátečních písmenech je zde napsáno ejvah raah (zlá nenávist), již uchovával k oné statečné ženě při rozlomení chrámu, aby ji povalil do prachu. A to je to, jak je psáno (Ejcha 1) "Chaalmana (jako vdova) Rabatý (veliká) Vagojim (mezi národy) Šaraty (kněžna) Bamedynot (mezi státy) Hajta (byla) Lamas (vazalem)", čti pozpátku počáteční písmena "lah (jí) bešivrech (při zlomení tvém)". Při zlomení chrámu, při zlomení pospolitosti Jisraele, jelikož zlou nenávist jí připojil při zlomení tvém. Ejcha (jak) byl připojen k oné zlé nenávisti, což je hlas hada, hořký hlas pláče na oblohách? Tito volají ejcha (běda) a z druhé zlé strany volají ejva (nenávist). To je to, jak je psáno (Berešit 3) "a nenávist způsobím mezi tebou a mezi ženou, mezi stranou tou a mezi stranou onou, nalézající se při zboření chrámu. A v prvním verši bylo zaznamenáno všechno, aby bylo známo že oné ´ko´ přilepil zlou nenávist, kterou k ní choval ode dne, kdy byl stvořen svět. (Ejcha 1,1) "Jak sedělo samotné", rabi Horkinas započal (Berešit 3) "i vyhnal člověka i usídlil východně zahrady Eden". "I vyhnal"- to je pospolitost Jisraele při zboření chrámu, kdy byla odloučena s rozvodovým listem, trůn krále spadl. "I vyhnal"- to je trůn krále. Běda, že byla odloučena, běda, že spadl. "Člověka"- to je vládce na trůnu o němž je psáno (Jechezkel 1, 26) "a na podobenství trůnu bylo podobenství vzezření člověka atd.". Spadl trůn, spadlo všechno. "I usídlil"- onoho, jež ji vyhnal usídlil a nechal spočinout jiné opačné osídlení. Ve chvíli, kdy byl zbořen chrám, vystoupil k první slávě nahoru a zmenšil své podobenství oproti tomu, jak tomu bylo předtím. A trůn od něj odjel a oddělil se. A bylo to, jakoby usadil zahradu Eden spolu s keruvy (cherubíny) dolů a oddělil se od oné vrchní slávy. A usídlil onen plamen meče, aby stál na místě jeho paní, aby strážil, čerpal a skrýval onu cestu, odvíjející se od stromu života. A král Šelomo nad tím křičel a řekl (Mišlej 30, 21- 23) "kvůli třem věcem se zachvěla zem... kvůli otrokovi, který bude kralovat... a služka, když získá místo své paní". Služka vevnitř a paní venku. (Ejcha 1, 1) "jak sedělo samotné", co je to vadad (samotné). Jakož je řečeno "vadad (sám) bude sedět, mimo tábor bude jeho sídlo". (Ejcha 1,1) "jak sedělo samotné", rabi Chanynaj a rabíni započali tento verš o Adamovi. (Berešit 2, 15) "i vzal Pán Bůh Adama i nechal jej spočinout v zahradě Eden atd". "I vzal"- čím jej vzal. Rabi Chanynaj řekl, vzal jej slovy, jakož je řečeno (Vajikra 8, 2) "vezmi Aharona". A rabíni říkají, vzal ho větrem (duchem), jakož je řečeno (Melachim-2 2, 3) "dnes Pán vezme tvého pána znad tvé hlavy". (Berešit 2, 15) "I nechal jej spočinout v zahradě Eden"- aby měl odpočinek k vědění a poznání moudrosti a Tóry. Jako řekl rabi Chanynaj, Svatý buď požehnán on vyučoval Adama Tóru. A to je, jak je psáno (Ijov 28, 27- 28) "tehdy ji uviděl a vyprávěl o ní... i řekl Adamovi". A služební andělé před ním pěli chvály. Až to uviděl Samael na nebesích a začal mu závidět a sestoupil z nebes v podobě stínu na hadövi. Hada bylo vidět a stín se nad ním vzmáhal spolu s jeho zástupy. Onen had se přiblížil k ženě, jelikož její rozvaha je menší, než muže.
 
Odtud plyne, že žena se nenechá svést, ale pouze skrze jinou ženu. (Berešit 3, 1) "i řekl k ženě af (též, hněv) copak řekl Bůh" ihned začal s hněvem. Odtud plyne, že z počátku slov člověka je poznat, kdo je. Též on začal o hněvu, aby oznámil, kdo je.Vzal si toto znamení, jestli to přijme nebo jestli to nepřijme. A přitáhl ji slovy, až začala písmenem mem a řekla (Berešit 3, 2) mikol (z každého) "stromu zahrady jíme". Had vzal ihned ono písmeno a položil si je na svůj levý loket a čekal na písmena vav a tav, až vyjdou z jejich úst, aby byla mvt (smrt) před nimi uchystána. A začal ji svádět, až jak je psáno (Berešit 3, 6) "VaTere (i viděla) žena", což je čteno s velikou a silnou notou. To nás učí, že písmena vav a tav vyletěly a vystoupily, aby se spojily s písmenem mem. A písmeno mem vystupovalo a setupovalo a nespojovalo se s nimi, dokud se nenechala svést. A vav a tav vyletěly čtyřikrát a obklíčili písmeno mem ze čtyř stran, jako je psáno (Berešit 3, 6- 7) "VaTykach (i vzala) z jeho plodů, VaTochal (i jedla), VaTyten (i dala) též muži svému, VaTypakachna (i otevřely se) oči obou". Hle čtyřikrát vav a tav. To nás učí, že obstoupily písmeno mem ze čtyř stran a mem bylo uprostřed, MVT (smrt) ze všech stran. Jakož je řečeno (Jiremja 9, 20) "protože vystoupila smrt do našeho okna". To je Samael, který je jedním z nebeských oken. A proto ten, kdo se vzchopí, bude žít a neuvidí smrt. Ihned nad ní panoval a vypustil do ní nečistotu. Sestoupil Svatý buď požehnán on, aby se podíval (Berešit 3, 8) "i ukryl se Adam a jeho žena". Pojď a pohleď, předtím než zhřešili, tak byla Šchina korunou na jejich hlavách, aby kvůli nim spočívala na světě. Poté, co zhřešili, jako by to bylo možné, tak se oslabila její síla a vzdálila se a nevládla. A Svatý buď požehnán on začal hořekovat a řekl ejcha (oj)! co s ní bude, když od ní byla vzata její vláda! Též zde, při zboření chrámu, byla vzata její vláda a Svatý buď požehnán on začal truchlit a řekl ejcha (oj) co s ní bude! Ejcha, rabi Pinchas započal, (Jiremja 31, 14) "hlas v Ráma bylo slyšet sténání a hořký pláč atd". Ve chvíli, kdy byl zbořen chrám a byl vypálen, šel hlas a probouzel na hrobech pradávných praotců a řekl "pradávní praotcové, vy spíte spánkem a nevíte o utrpení světa, synové, jež jste vychovávali v utrpení a uvedli jste je do veliké víry Svatého buď požehnán on zemřeli a byli povražděni a byli odvedeni do vyhnanství mezi své nepřátele s rukama svázanýma za zády, umírající hlady a jejich domy byly spáleny. Kde je vaše milosrdenství, kde je vaše víra, vstaňte a probuďte se k nim!" Praotcové a pramatky se ihned probudili a šli k Mošemu, věrnému pastýři, "kde jsou oni synové, kde jsi je opustil?" Moše se ihned probudil a šel s nimi k Jehošuovi. Řekl mu "synové těchto praotců, děti Jisraele, které mi Svatý buď požehnán on svěřil a opustil jsem je do tvých rukou, kde jsou?" Jehošua odpověděl a řekl "náš učiteli Moše, ve Svaté zemi jsem je opustil a rozdělil jsem jim zemi podle losu, jak jsi mi přikázal a všechny jsem opustil, když každý byl na svém podílu a na svém losu". Ihned šli všichni do Svaté země a nalezli ji zbořenou, že v ní nebyl slyšet hlas. Šli ke chrámu a viděli, že byl vypálen.
 
Začali v něm truchlit, až byl slyšet hořký plačící hlas k nebeským výšinám a všichni nebeští andělé plakali s nimi nahoře. Svatý buď požehnán on se probudil k milosrdenství a šel k nim a nalezl je, jak hořekují plačtivým hlasem v chrámovém prachu. Řekl jim "mí milovaní, co zde děláte (Jiremja 11, 15) "co dělají mí milovaní v mém domě?"" Prvně povstal stařec Avraham a řekl před Pánem světa "ty víš, že jsem před tebou chodil po cestě pravdy. Desetkrát jsi mě zkoušel a obstál jsem ve všem. Mé děti, kde jsou? Neslyšel jsem hlas jejich slov v zemi o níž jsi mi přísahal, že jim ji dáš". Svatý buď požehnán on mu řekl "hle Avrahame, milovaný mou duší (Jiremja 11, 15) "a svaté maso od tebe odvrátili". Zrušili od sebe svatou smlouvu a sloužili modloslužbě a proto na ně udeřil můj hněv a kvůli tobě jsem jim několikrát prodloužil a nedali se přede mnou na pokání". Poté, co to Avraham uslyšel, řekl "budou vymazáni pro posvěcení Tvého Jména, všechny jejich viny mezi národy, dokud nebude tvou vůlí je navrátit k sobě". A tímto způsobem učinili všichni a odešli. Zůstala tam Ráchel a pozdvihla svůj plačtivý hořkohořký hlas, Svatý buď požehnán on jí řekl "Ráchel proč pláčeš?" Řekla mu "a nemám plakat?! Kde jsou mé děti! A čím proti tobě zhřešili?" Řekl ji "přivedli si ke mně družku a uvedli ji do mého domu". Ihned mu řekla "a zdalipak jsem já neučinila více, že jsem uvedla vedle sebe ještě jednu ženu do svého domu?" Jakož jsme se učili ve chvíli, kde se stalo jak je psáno (Berešit 29, 12) "I pověděl Jaakov Ráchel, že je bratrem jejího otce". Řekl jí "staň se mou ženou", řekla mu "ano, ale mám sestru, jež je starší než já a bojím se otce, protože je podvodník".
 
Jaakov Ráchel ihned odpověděl, že je bratrem jejího otce v podvodnictví. A ihned jí předal znamení. Když vstoupila oné noci Lea, řekla si Ráchel "nyní bude má sestra zostuzena", šla a předala jí ona znamení. A o tom řekla před Svatým buď požehnán on "zdalipak já jsem neučinila více, že jsem uvedla svou sokyni do svého domu. A ty, o němž je psáno milosrdný a slitovný, oddalující hněv, jsi měl přejít jejich hříchy". A vše, co jí řekl nepřijmula k utěšení. To je, jak je psáno (Jiremja 31, 14) "hlas v Ráma byl slyšet, to Ráchel oplakává syny, protože nejsou". Nechtěla přijmout utěšení. Z jakého důvodu- "jelikož nejsou" jako za dávných dnů, aby mezi nimi spočíval a odešel nahoru. A z důvodu, že není mezi jejími syny, nepřijala útěchu, dokud jí nepřísahal, jak je psáno (Jiremja 31, 15) "toto řekl Pán, ustaň svůj hlas od pláče a své oči od slzy". Jak to učinila Ráchel, tak to učinila i Šchina nahoře. Jak je přeloženo (Jiremja 31, 14) "hlas na výšinách nebeských bylo slyšet, Šchina pláče nad svými dětmi". V onu chvíli, kdy plakala, se vedle ní probudilo šedesát tisíc táborů horních bytostí a všichni se k ní probudili v pláči. V onu chvíli bylo slyšet na obloze nazývané arevot hlas a otřáslo se dvěsetětisíc světů, jež byly uschovány ode dne co byl stvořen svět, až do chvíle, kdy bylo slyšet onen hlas na nebeských výšinách. A kdo je to- to je obloha, jako hrozivý led, jenž spočívá na zvířatech. Až se zjevila matka dceři a řekla jí, ustaň ve svém hlase. Tehdy se odtam vzdálila a šla ona a všechny její zástupy do vyhnanství. A museli se rozdělit na několik stran, aby to bylo vyhnanství všude a ona sídlila sama. Rabi Nechunja řekl - ejcha kdopak řekl toto slovo? Onen horní příjemný vánek budoucího světa. A proto je toto slovo duchovní a při jeho vyslovováví v něm není žádné společenství ani jazyka nebo zubů a ani rtů. Matka se ptala na dceru, to je kokrhání kir /kohouta/- pána, vládce, představitele a panovníka; seděla a nestála, zpočátku stála a všechny její zástupy stály, nyní sedí a je opuštěná. Sama, jakož je řečeno (Vajikra 13, 46) "sám bude sedět" jako člověk, jenž se znečistil rituální nečistotou; a služka, když zdědí svou paní, ona jež byla nečistou, usedla na její místo. Poslali synové Bávelu synům svaté země- vy opravdu musíte plakat a vám náleží truchlit a rmoutit se jako pozůstalí, když vidíte paláce matky zbořené a místo její postele, jež se obrátilo v zármutek a ona tam není a uletěla od vás a nevíte o ní. Řekněte, že je s námi uprostřed vyhnanství a její příbytek sestoupil mezi nás. Pakliže je to tak tak, my se musíme radovat, jelikož prorok Jechezkel ji viděl zde a všechny její zástupy. Avšak tak tomu není, zajisté že my proto musíme plakat a truchlit jako draci a jako pouštní pštrosi, protože byla vyhnána ven ze svého paláce a my jsme ve vyhnanství a ona na nás přichází v hořkosti a vidí nás každý den v několika utrpeních a několika nařízeních, jež proti nám po celý čas ustanovují a nemůže od nás odstranit ona utrpení a všechna ona soužení, která snášíme. Poslali jim synové svaté země, je pravda, že naše matka utekla a byla vyhnána ze svého paláce a sestoupila k vám v hořkosti a se smutným hlasem, jako žena sedící bez mysli a jako muž, jenž nemůže zachránit a je tedy vhodné abyste truchlili. Ale my máme plakat a truchlit za hlasitého bědování a v hořkosti, jelikož my každý den vidíme zbořený palác a pouštní lišky vstupují a vycházejí a vevnitř hvízdají pštrosy a my to vidíme a pláčeme. A dokud ještě sedíme zaraženi a ležíme s našimi ústy v prachu, tak slyšíme příjemný hlas jejích nohou, během tří nočních hlídek sestupuje a dívá se na své paláce, jak jsou rozbořené a vypálené, vchází z paláce do paláce, z místa na místo a běduje a naříká a pláče nad námi a nad našimi dušemi. A my se probouzíme za příjemného hlasu jejího pláče a naříkání, a naše duše jde za ní a letí k ní. A ona podle hodiny letí a jde a neslyšeli jsme a nevěděli jsme ničeho, protože odešla a zůstali jsme zaražení spící bez ducha a bez vědění, křičíme a říkáme ejcha (kde je?). Učili jsme se- každé noci a noci hlas bolestné hořkosti Cijónu je slyšet nahoře na obloze až dolů a zdola na oblohu, jakož je řečeno (Jiremja 25, 30) "Pán z výšiny bude řvát a ze svého svatého příbytku vydá svůj hlas, řvaním bude řvát nad svým domem". Na začátku noci ona přemýšlí v pláči a řve nahoru k horní obloze, sestupuje dolů k místu vnějšího oltáře a vidí své místo zbořené, znečistěné nečistotou a žádné místo se v něm nenalézá. Úpí, sténá a křičí hořkým hlasem a říká- můj oltáři, můj oltáři, moje živobytí, jenž jsi mě napájel tolika obětmi úlitby vína, tolika čistými svatými zápalnými oběťmi. Všechny svaté bytosti, knížata a představení se napájeli a byli z tebe veselí, jedli pochoutky a rozdělovali svůj podíl na výšinách oblohy. A vhodili na tebe těla zbožných a svatých, mé děti jež byli zabity kvůli tobě, běda mi kvůli jejich krvi. A všechny bytosti a knížata a představení spadli ze svých míst do hlasu svého nářku. Sedí venku, křičí a pláčou to jsou svatí Erelim, jež ozdobovalo písmeno jeho svatého Jména a v něm byli šťastní a trvající.
 
Za hlasu jejich pláče toto písmeno od nich odletělo a vystoupilo na výšiny výšin a zůstali jako plačící a kvílející žena a to je to, jak je psáno (Ješaja 33, 7) "hle Erel(i)m křičeli ven". Erel(i)m bez písmene jod (i) křičeli ven. Můj oltáři, můj oltáři, poté co jsi mě napojil těly zbožných a svatých synů, jenž pro tebe odevzdali své duše a svá těla, jsi byl uschován. Kde tě naleznu, kde je oheň, jenž na tobě býval. Křičí, sténá a pláče smutným hlasem. Šest tisíc svatých bytostí na každé straně ze čtyř světových stran byli těmi, jež jedli oběti, každý den sestoupili s ní a naříkali a plakali nad oltářem zápalných obětí. A bylo jich více, avšak jejich počet se zmenšil. A dokonce ti, kteří stojí venku v jiném duchu, se napájeli z oněch údů a kusů. Na začátku noci křičí, naříkají a kvílejí nad oním oltářem. Běda oslu, jenž ztratil své koryto, místo z něhož se stravoval. Kdo viděl bědování oněch svatých bytostí pro královnu zdola nahoru a zhora dolů. O půlnoci vstupuje do onoho místa Cijónu, místa svatostánku, vidí jej, že byl zbořen a znečistěn, místo domu jejího sídla a lože. Naříká a kvílí, vystupuje zdola nahoru a zhora dolu, hledí na místo kruvim (cherubínů) a křičí hořkým hlasem a pozdvihuje svůj hlas a říká mé lože, mé lože, místo domu mého sídla. O onom místě je psáno (Šir haširim 3) "na mém loži v nocích".
 
"Na mém loži", to je postel královny. Naříká v pláči a říká- mé lože, místo mé svatyně, místo dobrých drahokamenů, dome opony a víka na němž spočívalo šedesát tisíc desetitisíců drahokamenů v seskupeních a v řadách dívajících se jedna na druhou. Seskupení granátových jablek byla k tobě rozprostřena ze čtyř světových stran. Svět existoval kvůli tobě. Pán světa, můj manžel, ke mě přicházíval a ležel mezi mýimi pažemi a vše co jsem od něj chtěla, v onom čase udělal. Když ke mě přicházíval a udělal si u mě svůj příbytek a pohrával si mezi mými prsy. Mé lože, mé lože, copak si nevzpomínáš, jak jsem k tobě chodila s radostí a dobrým srdcem a tyto děti mi vycházely vstříc a bily radostí svými křídly, aby mě přijali. Prach, který je na tobě povstával ze svého místa a viděl, jak byla zapomenuta schrána Tóry, jež zde bývávala, jelikož odtud vycházela strava pro celý svět a světlo a požehnání všem. Pohleď na mého muže, není zde. Podívej se na všechny strany. V tomto čase, když ke mě přicházíval můj manžel a okolo něj několik zbožných synů a všechny tyto dívky byly připravené jej přijmout. A slyšeli jsme zdálky hlas, jak cinkají srdce zvonů u jeho nohou, abych uslyšela, ještě než ke mě přijde. Všechny mé dívky chválily a děkovaly před Svatým buď požehnán on a poté šly každá do svého sídla a objímaly s láskou a polibky. Můj muži, můj muži, kam jsi se poděl, nyní je čas, kdy jsem na tebe hleděla. Podívala jsem se na všechny strany a nejsi tam, kde bych tě jen mohla vidět, abych tě tam již nehledala! To bylo tvé místo v tomto čase, abys ke mně přišel, hle, já jsem zde připravená. Copak jsi na mě zapomněl? Copak si nevzpomínáš dny lásky, kdy jsem byla v tvém objetí a byla jsem vyrytá do tvé podoby a má podoba byla vyrytá v tobě, jako ono pečetidlo jež zanechává svůj tvar při vytlačování písmen, tak jsem na tobě zanechala svou podobu, aby ses těšil mou podobou v čase, když jsem ještě mezi svými armádami. Naříká v pláči a křičí- můj muži, můj muži, světlo mých očí, vyhaslo jsi? Copak si nevzpomínáš, jak jsi vkládal svou levici pod mou hlavu a já jsem byla v rozkoši z hojnosti pokoje a tvá pravice mě s nákloností a polibky objímala. A slíbil jsi mi, že navěky neopustíš lásku ke mě a přísahal jsi mi (Tehilim 137, 5) "pakliže zapomenu Jerušalajim, ochrne má pravice" a hle, byla jsem od tebe zapomenuta. Nevzpomínáš si, jak jsem u tebe stála na hoře Sinaj, celých šedesát tisíc, kteří tě na sebe přijali a ozdobila jsem se jimi pro tebe, více než všemi národy a šli jsme za tebou podle každého tvého přání.
 
A ona služka mezi nimi zabila tisíce a desetitisíce a nehleděli jsme na to a všichni zahynuli na poušti a opustil jsi je tam a uvedli jsme jejich malé děti, aby před tebou stály v této zemi a oddělili jsme je, aby před tebou stály pro tvá přání. Můj muži, vzpomínáš si s kolika svatými dětmi jsem stála před tebou v každém pokolení ve dnech Davida a jeho syna Šeloma, copak si nevzpomínáš, kolik dobra před tebou učinili? Copak je tebe hodné si vzpomenout hříchy a nevzpomenout si zásluhy, kdepak se ti zaměnily? Hledám tě a nejsi, hledám své děti a nejsou, hledám svatost tohoto místa a to bylo znečištěno. Celý svět byl v pokoji kvůli tomuto místu, psi v onom čase nevyli, všichni byli v pokoji. Naříká a kvílí a všechny ony shromáždění nahoře. A psi štěkají dole na začátku třetí hlídky. Vychází, jde a stojí na místě kadidlového oltáře, křičí a kvílí a vystupuje nahoru a tam nachází jednoho keruva (cherubína) z oněch dvou kruvim (cherubínů), jež bývali s ní a od onoho času má pouze jednoho a ono dítě, chlapec jenž zůstal, se od ní kojí pláčem a kvílením. Tehdy se jí objevil Svatý buď požehnán on a setupuje k ní a mluví s ní. A o tom je psáno (Jiremja 31, 15) "toto řekl Pán, odvrať svůj hlas od pláče a své oči od slz, protože na tvém konci je naděje". A o tom jsme se učili, že miminko saje z prsů své matky a žena mluví se svým manželem. Až potud úvod, odtud a dále začátek svitku Ejcha. Ejcha /jak/ sedělo samotné- rabíni začínají tímto veršem (Kohelet 12, 1) "a vzpomeň svého Stvořitele ve dnech svého mládí dokud nepřijdou zlé dny". Tento verš vyložili o Jisraeli, když byli ve svaté zemi.
 
"A vzpomeň si svého Stvořitele", vzpomeň si všechna ona dobra a všechna ona znamení a zázraky, jenž ti učinil Svatý buď požehnán on za dávných dnů, když jsi byl mladíkem ve víře, jako je řečeno (Hošea 11, 1) "protože Jisrael je mladík a zamiloval jsem si jej". "Ve dnech svého mládí", v čase, kdy on si tě vyvolil ze všech národů na světě. "Dokud nepřijdou zlé dny", dny stáří, kdy nad tebou budou vládnout ostatní národy a rozptýlí tě mezi všechny národy. "Ve dnech svého mládí", dny roku, jež jsou ti srozumitelné a nebeská ochrana je nad tebou a to jsou tyto čtyři měsíce v roce- adar, nysan, ijar, sivan, to jsou ony dny, jež vybral Svatý buď požehnán on pro Jisrael a udělal jim jimi zázraky, a pospolitost Jisraele se korunovává svým mužem a přibližuje se k němu. "Dokud nepřijdou zlé dny", dny stáří, dny skutečného zla a to jsou měsíce tamuz, av, tevet a i švat, přestože se v něm /zlo/ tolik nezjevuje a znamením ti bude (Mišlej 10, 13) "a šv(a)t /hůl/ do zlomeného srdce". (Kohelet 12, 1) "A přijdou roky", roky vyhnanství, kdy Jisrael putuje jako tuláci. (Kohelet 12, 1) "Roky v nichž nemám zalíbení", jako jsme se učili jsou připravení ve dni vyhnanství, že se nenalezne v rukou člověka koupit na trhu a tehdy zmizí drobná mince z kapsy. (Kohelet 12, 2) "Dokud se nesetmí slunce" to je podobenství tváří šchiny shora a zdola. Zdola, kdo to jsou? Ti, jež ovládají Mišnu, jež byli v zemi Jisraele, železná kladiva, jenž rozdrcují skály a vyvrací vysoké hory. A světlo, to je Talmud Jerušalmi, jež dává svítit světlo Tóry, poté co byl tento zrušen, jakoby to bylo možné, zůstali ve tmě jako je psáno (Ejcha 3, 6) "v přítmí mě usadil"- to je Talmud Bavli, v němž chodí děti světa v přítmí. (Kohelet 12, 2) "A měsíc" to jsou ony berajty, jež vyzařovaly světlo uzavřené moudrosti. (Kohelet 12, 2)
 
"A hvězdy", to jsou oni vzdělanci, jež byli ve svaté zemi, všichni ti tanaim a amoraim, díky nimž trval celý svět. Protože když stáli společně, tak říkal člověk svému příteli z onoho slova jež vyletělo z jeho úst- vidím že se stane dnes nebo zítra tak a tak. Jiný výklad- "dokud se nesetmí slunce"- světlo vzhledu tváří šchiny, jež jí osvětlovalo po celý den a z onoho světla trval svět a Jisrael spočíval ve své zemi v bezpečí. A ono "světlo" je to světlo, jež stvořil Svatý buď požehnán on při díle stvoření, jež svítilo z jednoho konce světa na druhý a bylo uschováno. A Svatý buď požehnán on osvětloval a vyvedl z něj jednu nit- pravici Svatého buď požehnán on a uchopil jí "měsíc". A o onom čase je psáno (Ejcha 2) odvrátil dozadu svou pravici. A měsíc, jakož je psáno (Ješaja 1) spravedlnost u něj přenocuje a hvězdy, služební andělé, jež k němu přicházeli a byli u něj známí a zrušili se ze své existence a ti se nazývají andělé pokoje.
 
Nazývají se andělé pokoje. A po dešti se mraky vrátily, jako je psáno (Ješaja 33) andělé pokoje budou hořce plakat.(Kohelet 12, 3) v den, kdy se otřesou strážci domu, to jsou tři soudní dvory, jež vyučovaly Tóry v kamenné komnatě. A pokřivili se udatní mužové, to je veliký Sanhedrin a malý Sanhedrin. A byly zrušeny mlečky, to jsou kněží a levijci a všechny stráže jež bývávaly v Jerušalajimu. A potemněli vidící okny, to jsou proroci a vidící jež viděli v proroctví a ve Svatém duchu. A byly zavřeny dveře na trhu, že lidé křičí a není nikdo, kdo by jim odpověděl, jelikož všechny brány byli uzavřeny ode dne, kdy byl zbořen chrám a byla zrušena služba v domě našeho Boha. Ustane hlas mletí, to jsou ti, kteří drtí koření, jejichž zvuk bylo slyšet po celý den při jeho mletí. Jiný výklad "hlas mletí" to je hlas Šchiny, jež křičí po celý den vraťte se zlobivé děti a nikdo na ni ani nepohlédne. "A utichnou všechny dcery písně" to jsou ti, jež jež každý den vystupovali k chrámové službě a hráli melodie písně. "Všechny" to má doplnit horní anděle nahoře, jenž se nahoře rozdělovali do hlídek, oproti oněm hlídkám dole. !Utichnou"- ti dole, a jakoby to bylo možné, též nahoře utichli. "Též shůry se budou bát" a přestože byli shůry, byli malí a báli se. "Utichly" to jsou ony dcery zpěvu, jakž osmdesát tisíc levijců bylo s rukama spoutanámi za zády, když přišly k řekám Bávelu, své harfy pověsily na stromy, jež tam byly. Žádali je, aby hráli a ti na to řekli (Tehilim 137) "jakbychom zpívali píseň Pána v cizí zemi", kousli se zubama do palců svých rukou a ukousli si je a nemohli hrát a oni je zabili. "A zděsil jsem je po cestě", protože šli s mlýnskými kameny na šíjích a kvůli váze, jak byly těžké, jim padaly po cestě prsty. A Jiremja je sbíral do svého pláště líbal je a plakal nad nimi, a říkal jim mé děti, zdalipak jsem vám neříkal (Jiremja 13) dejte Pánu vašemu Bohu slávu dříve, než potemní atd.. A o tom je psáno (Jiremja 9) na horách pozdvihnu pláč a nářek a nad pouštními přístřešky atd. (Kohelet 12, 5) "a rozkvetla mandle" od onoho dne, kdy onomu stromu začne pučet, kvete až do dne, kdy nese plody, což je dvacet jedna dní. Tak od 17 tamuzu až do 9 avu je mezi nimi dvacet jedna dní.
 
A to je, jak je psáno (Jiremja 1, 11) "mandloňovou větev vidím". (Kohelet 12, 5) "a ztěžkla kobylka", že dal břímě na rámě símě Davida. "A byla zrušena touha", že byla zrušena služba domu našeho Boha. (Kohelet 12, 5) "protože člověk jde do svého světa" to je sláva, jež se vytratila nahoru, a lidé křičí a není nikdo, kdo by na ně pohleděl. (Kohelet 12, 6) "dokud nesvraská stříbrný provaz" místo, kde kněží obětují vonná koření na vnějším oltáři. /Kohelet 12) "a roztříští se zlaté zřídlo" to Svato svatyně, kde jsou zlatí kruvim. (Kohelet 12, 6) "i rozbilo se vědro nad pramenem" to je království domu Davidova, jež bylo rozbito. (Kohelet 12) "a prach se navrátí do země" když byl zbořen chrám byl jako prach (Kohelet 12) "a duše se navrátí k Bohu jež ji dal", to je Šchina a duch proroctví se vytratil ze světa. Rabi Judaj začal (Kohelet 12, 3) "v den kdy se otřesou strážci domu" to jsou tanaim a amoraim, jež strážili lid v zemi Jisrael a otřásli se ze svého místa. (Kohelet 12, 3) "a pokřivili se udatní mužové" jak je řečeno (Berešit 47) "a jsou mezi nimi udatní mužové". Provinění Jaakovových synů bylo, že byli udatní mužové a trpěli proto pokřivením soudu, jak je řečeno (Ijov 8) "zdalipak Bůh pokřiví soud", přijmuli na sebe pokřivení soudu, to jsou udatní mužové. Protože tak je to hadovým zvykem, poté co zabil člověka se vrací a uštkne jej nemilosrdným kousnutím a to je ono pokřivení soudu. Poslali jim synové svaté země, je pravdou, že vám náleží plakat jako ten, kdo pláče zdaleka.
 
Jelikož truchlení a pláč a nářek a kvílení a hořkost k vám nedošli, jelikož jste si umyli nohy a nechcete si je zašpinit tak, jako byly předtím, jako je řečeno (Šir haširim 5) "umyla jsem si své nohy, jakpak bych si je zašpinila". Ale my, jenž sídlíme hadovými tarasy a číhá na nás každý den a zabíjí a kouše a my hledíme svýma očima na pokřivení soudu, jenž se odehrálo mezi námi oněm udatným mužům za jejichž dnů byl ticho a nevyžadoval soud, jelikož se jich bál velikým strachem a nemohl před nimi obstát. A když přešli do onoho světa, v pokání povstal had před Svatým buď požehnán on a vyžadoval soud. A Písmo to vysloveně uvedlo, jak je psáno (Šemot 21) "a ukradnoucí muže a prodající jej a nalezne se v jeho ruce, smrtí zemře". Řekl Svatý buď požehnán on hadovi, Josef nebyl muž nalezený v jejich rukou atd. Vždyť se v jejich rukou nenalézal. Vrátil se a řekl (Dvarim 24, 7) "když bude nalezen muž, jenž ukradl duši ze svých bratrů ze synů Jisraele a trýznil jej a prodal jej a zemře onen zloděj". Osm set roků stál onen had a vyžadoval soud.
 
A my jsme se učili, že kdo je vinný dvěma soudy, bude potrestán tím přísnějším. Běda tomu, kdo dostal potrestání za svůj hřích, protože smrt usmiřuje za hříchy a vrátil se přijmout jiný trest, běda, protože byli pokřiveni udatní mužové a Samael a had povstali vyžadovat soud. Nad tím nám náleží plakat a truchlit, že svaté město zůstalo samotné. Zůstalo samotné, bez jakéhokoliv dobra, jež v něm bylo. V oné chvíli sestoupil Samael a pomátl svět a uvedl onoho ducha do útrob onoho darebáka krále Říma a vyžadoval soud od hrdinů světa. Běda nad tím, běda světu, takovéto pokřivení soudu se nenalezlo ode dne, co byl stvořen svět. Kde jsou tvé děti, sloupy světa oni podpírající, spravedliví, na nichž stojí svět a já se jimi ověnčuji každý den. Jakto, že byli pokřiveni skrze hada, jak byly pokřiveny svaté duše, aby se oblékly do jiných cizích obleků, aby byly souzeny ve veliké pohaně, běda nad tím, běda nad tímto pokřivením. Kdo viděl do zahrady Eden ve chvíli, kdy byl nahoře předán soud, deset nejkrásněji svítících drahokamenů z celé zahrady mezi všemi těmito stromy se vyslékly a vyšly všichni ven a všechny ony stromy zahrady Eden křičely a říkaly běda, že byli pokřiveni udatní mužové. A strážci brány zahrady Eden se otřásli, to jsou kruvim, vystupovali a sestupovali a nedali jim místo vyvést tato světla. Když se vyslékli z oněch světel, jejich obleků, horní a dolní bytosti před nimi naříkaly a oni strážci hradeb nahoře se otřásli a všechny armády nebeských výšin plakaly a kvílely.
 
Kdo viděl naši matku, naříkala a kvílela, sestoupila k cherubínům, strážcům bran zahrady a ti se otřásali. Naše matka vystoupila a jeden cherubín s ní. A tehdy plamen meče, vířícího se obrovského meče udeřil do bran a vyšlo těchto deset světel. Horní a dolní bytosti naříkaly, běda světu, běda tomuto pokolení. Nám náleží truchlit jako draci, když sestoupila matka a nenalezla je tam v zahradě a všechna ona světla a vonná koření naříkala a kvílela, tehdy začala kvílet a naříkat. Oni cherubíni, strážci bran plakali a kvíleli a začali s pláčem, tím spíš náleží nám plakat nad tím vším a nad tímto pokřivením. Znovu začal (Berešit 50) "i přikázali Josefovi řka atd." (Berešit 50) "prosím, pozdvihni tedy provinění svých bratrů a jejich hřích atd. I plakal Josef, když s ním mluvili. Hřích učinili proti němu a on jim všechno odpustil a odpustil jejich hřích. A když on odpustil, kdo může vyžadovat trest za jejich hřích? Stalo se to a byli pokřiveni udatní mužové. Veliké pokřivení soudu bylo na tyto udatné muže, běda nám, kdo nás utěší. Proč bylo toto pokřivení soudu? Kvůli tomu, že naše matka byla vyhnána a uprchla a odešla a kvůli tomu nastalo toto pokřivení soudu. Jelikož se nacházel pouze ten, kdo nás osočoval a nebyl nikdo, kdo by mu v tom zabránil a mluvil pro naše dobro. Proto byly vydány do jejích rukou všechny nápravy naší matky. Protože kdyby se tam naše matka nalézala, uvedla by nás mimo hranice přísného soudu. Nad tím ona pláče, nad tím ona naříká, nad svými dětmi, že byly vyhnány a že byly pozabíjeny a že byly nadarmo povražděny.
 
A při jejich soudu se nenacházela a onen had s nimi udělal, co se mu zlíbilo. A o tom je psáno (Ješaja 50) "a pro vaše viny byla odeslána vaše matka", vaše matka byla odeslána, aby nebyla připravená u vašeho soudu. Jak sedělo samotné v oné chvíli, protože ona přijímala námitky svých dětí a kvůli ní byl přetržen soud. A když těchto deset drahokamů vyšlo ze zahrady Eden, aby se oblékly do jiných obleků, všechny obleky byly vydány do rukou hada, kromě jednoho, což je Reuven jak je psáno "i vrátil se Reúven k jámě. A za to že dal radu vhodit do jámy, byl též on chycen v jámě a zachránil se. A to je rabi Eliezer, veliký, když jej chytili za odpadlictví a vsadili ho do jámy a zachránila se Reúvenova duše.
 
Hermes Trismegistos
Mystická postava Herma Trismegista, který je pokládán za učitele přirozených a nadpřirozených věcí spolu s egyptskou znalostí hieroglyfického písma. Podle legendy byl králem, který vládl 3 226 let.
Nosil při sobě nádherný a nesmrtelný smaragd, na kterém byla zaznamenána veškerá moudrost, a magickou hůlku, kaduceus, symbol osvícení. Říká se o něm, že je mostem mezi dávno zaniklými světy a naší civilizací.
Podle pověsti žil krátce před potopou a v očekávání této katastrofy nechal do dvou sloupů vyrýt celou předpotopní moudrost. Že takové sloupy existovaly, tvrdí řada starověkých spisovatelů. Například novoplatónský filozof Jamblichos na počátku 4. stol.
cituje dopis egyptského kněze:
"Pronášíš-li nějaké pochybnosti, dáme ti rozhodnutí podle starých sloupů Hermových, jež poznal Platon a před ním už Pythagoras, kteří na nich založili svá učení."
Nám tyto sloupy nápadně připomínají zednářskou symboliku, která zobrazuje Jachin a Boaz, dva sloupy biblického krále Šalamouna.
Legendárně je původ alchymie přisuzován egyptskému bohu Thotovi (Thovt, Tehuti, Taat, řecky Hermes Trismegistos - Hermes Třikrát mocný, Trismegistus - trojitý, třikrát mocný, protože ovládal trojici tajných věd - magii, astrologii, alchymii). Byl pokládán na učitele Isidy, ochránce chrámových knihoven, vynálezce písma a věd a autora posvátných knih.
 
 
Smaragdová deska
Smaragdová deska nyní datována do 6 - 8 stol. n. l., se stala známou do křesťanském světě až ve 14. stol díky arabskému překladu. Teprve v pozdější době byl text Smaragdové desky nalezen ve spisech arabských alchymistů, dokonce v jednom ze spisů "otce arabské alchymie" Gebera. Arabové se hlouběji seznámili se staroegyptskými vědami, filosofií a esoterismem až po opanování Egypta, asi v 5. stol. n. l., a to zejména prostřednictvím Koptů.
Arabská alchymie se vyvíjela zejména v závislosti na alchymii staroegyptské a tak je zřejmé, že i nejstarší známý text Smaragdové desky je arabský, je její ideový původ staroegyptský.
V hermetismu bylo šířeno několik legend o původu Smaragdové desky. Podle jedné z nich našla Desku Abrahamova žena Sára v jedné jeskyni u Hebronu v rukou Hermovy mrtvoly, několik století po potopě světa. Podle Alberta Velikého Smaragdovou desku našel při svých taženích Alexandr Veliký v Hermově hrobě, který objevil. Podle jiné legendy byla Deska nalezena dokonce v Cheopsově pyramidě.
Původ nálezu je téměř ve všech případech spojován s: Smaragdová deska spočívá v rukou mrtvého vznešeného starce, který spočívá v temné pohřební komoře, někdy se uvádí jeho královské vzezření a že sedí na zlatém trůně. Možná jde o archetypicky založenou symbolizaci významného a schraňovaného tajemství, které má současně povahu jakéhosi definitivního odkazu, a možná to je jen hodnocení faktické situace.
Smaragdová deska se objevuje ve starší latinsky psané hermetické literatuře pod různými názvy: Tabula Smaragdina (někdy s dodatkem Phlilosopia totius mundi, tj. filosofie celého světa), Tabula Hermetica, Tabula Aegyptiaca, Tabula Smaragdina Hermetis atd.
První latinský překlad Smaragdové desky opatřený latinsky psaným komentářem, pochází asi z 10.-11. stol. a je od anglického mnich, který se nazývá Hortulanus (lat. zahradník) a který byl také nazýván Garlandus, Garlandius, Joannes de Garlandia.
 
 
TEXT SMARAGDOVÉ DESKY
Zde je nejpřesnější verze oněch slavných slov: "Je pravdivé, bez výmyslu, jisté a velmi skutečné: To, co je dole je jako to, co je nahoře, a to co je nahoře je jako to, co je dole; těmito věcmi se uskutečňují zázraky jedné věci.
A jako všechny věci jsou JEDNO a pocházejí z JEDNOHO prostřednictvím JEDNOHO, stejně tak všechny věci jsou zrozeny z této jediné věci její úpravou.
Slunce je tomu otcem a měsíc matkou. Vítr to nosil ve svém břiše. Země je tomu živitelkou a receptakulem.
Otec všeho, Thelesma universálního světa, je zde.
Jeho síla čili moc zůstane celá, jestliže je přeměněna v zemi.
Oddělíš zemi od ohně, jemné od hrubého, opatrně a s největší dovedností.
Vystupuje ze země a sestupuje z nebe, a nabývá síly nejvyšších i nejnižších věcí.
Tímto prostředkem dosáhneš slávy světa a veškerá temnota od tebe uprchne.
Je to síla, síla všech sil, neboť přemůže všechny jemné věci a pronikne všemi věcmi pevnými.
Takto byl stvořen svět. Z tohoto pochází všechna obdivuhodná přizpůsobení, jejichž prostředek je zde podán.
Proto jsem byl nazván Hermem Trismegistem, vlastnícím tři části universální filosofie.
To, co jsem řekl o Slunečním díle, je úplné."
 
 
Zdroje:
 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář