Jdi na obsah Jdi na menu
 


Teorie poznání zvaná Santiago

14. 5. 2012

 

Teorie poznání založená na teorii Autopoiesis

Od Havlásková Markéta


Příspěvek se zabývá teorií poznání založené na teorii fungování seberegulujících se systémů. Příspěvek původně vznikl jako seminární práce a vychází především z textů Humberta Maturany.
 
Úvod
Domnívám se, že podíváme-li se ve zkratce na dějiny „teorií poznávání" od antiky po dnešek, zjistíme, že hlavní paradigma bylo vždy jistou formou dualismu. Ve starověku se jednalo o Platónův svět reálný a svět idejí, ústředním tématem středověkých filozofů se stal vztah dokonalý Bůh a nedokonalý člověk, hlavním přístupem novověku je Descartovo rozdělení světa na substantia extensa a substantia cognitas. V současnosti je v podstatě toto karteziánské rozdělení vyjádřeno v mind-body problému. Poslední novověký dualismus je ovšem oproti předchozím případům ochuzen o onen „vyšší", „metafyzický" prvek, obě složky poznávacího systému jsou věci reálně existující, není pouze jasný jejich vzájemný vztah. Jistě, otázkou je, zda je absence oné „nereálné" a nepostihnutelné složky ve výkladu světa pozitivní či negativní. Dle mého mínění při tomto hodnocení záleží na faktu, zda je hodnotitel „civilizačním" optimistou či pesimistou, tedy, žije-li hodnotitel v přesvědčení, že lidstvo díky neustále se zlepšujícím technologiím kráčí vstříc světlé budoucnosti nebo je-li zastáncem názoru, podle nějž lidstvo stojí na pokraji ekologické katastrofy.
Na tomto místě musím uvést přiznání, že osobně se přikláním spíše k názoru druhému. Proto se omlouvám, následující text díky tomu bude v tomto ohledu poněkud zaujatý. Tedy, osobně považuji takovýto materialistický či realistický nebo i objektivizující přístup k poznávání za nepříliš vhodný. Vyjádřím-li to velice zjednodušeně a ve zkratce, současná věda se domnívá, že svět či spíš vesmír je objektivně existující, poznatelný a z toho logicky vyplývá i existence všeobecně planých pravd. Poznávání je tedy chápáno jako logický či empirický proces, který vede k plnému pochopení toho, co nazýváme objekty externí reality. Z toho pak čerpá lidstvo jakési „morální oprávnění" na jehož základě používáme poznání pouze jako prostředek k ovládnutí či přetvoření této vnější reality. Problémem je, že díky tisíciletí zažité představě člověka coby nejdokonalejší bytosti (ať už jako obrazu božího či jako nejdokonalejšího produktu evoluce) je toto naše přetváření světa antropocentrické, tedy směřované tak, aby nové prostředí co nejlépe vyhovovalo právě našemu živočišného druhu, čímž jej ovšem zcela paradoxně v podstatě likviduje.
V své práci bych ráda ve stručnosti představila teorii poznání založenou na teorii fungování seberegulujících se systémů[1]. Toto pojetí dle mého názoru nabízí výklad skutečnosti, který definitivně překonává modernistické rozdělení objektu od prostředí, částí od celku a duše od těla a je výrazně „antiantropocentrické". Tato teorie také tvoří protiváhu k v současností nejrozšířenějšímu pojetí, které vykládá poznání jako proces přijímání, zpracování a reprezentace čehosi z vnějšku, co je nazýváno „informace".
Koncept ztotožňující proces života s procesem poznání byl ve své první podobě vytvořena dvěmi chilskými biology, Humbertem Maturanou a jeho žákem Franciscem Varelou. V pozdějších letech se ale jejich cesty rozešly a každý z nich si tuto teorii poněkud upravil „po svém". Při psaní této práce jsem vycházela především z textu Maturanových, z tohoto důvodu budu zmiňovat ve spojitosti s autorstvím jeho jméno. Rozhodně to není proto, že by bylo mým záměrem nějak snižovat zásluhy pana Varely.
 
1. Autopoiesis
Prvním krokem při vzniku Maturanovy teorie poznání byla formulace teorie organizace živých systému.
Počátek tohoto problému souvisí se vznikem Bertalanffyho obecné teorii systémů počátkem 20. století, v níž autor upozornil na tu skutečnost, že celek propojený vzájemnými vazbami vykazuje jiné vlastnosti, než jednotlivé prvky. Jedná se tedy o popis jakési objektivně existující vnější reality pomocí jasného vymezení jejich jednotlivých komponentů, ovšem k jednotlivým objektům jsou přičteny i jejich vzájemné vazby.
Přímo sama teorie autopoiesis vznikla podle jednoho z jejích autorů jako důsledek snahy o určení, který ze systémů můžeme označit za živý. Schopnost reagovat na vnější podmínky nebo proces výměny molekul z vnějším prostředím nejsou dostačujícím kritériem, neboť některé z fyzikálních či chemických systémů vykazují tyto vlastnosti též - například větrný vír či Bénárovy buňky. První závěry této snahy byly poprvé zveřejněny roku 1973 v článku Autopoiesis: The organization of living systems ,its Charakterization and a Model [2] Zde jeho autoři definovali živý systém jako:
„Dynamickou entitu, realizovanou ve formě uzavřené sítě neustále produkující své složky, takže skrze jejich vzájemné interakce při procesu produkce a rozkladu těchto složek:
a) je neustále znovu utvářena ta samá síť, jež je vyprodukovala
b) azároveň je tak určován rozsah sítě a její operační hranice, jež ji oddělením od okolního prostoru ustanovují jako dynamickou jednotu vprostoru definovaném prvky, které ji stvořily."[3]
Pro systém splňující tyto podmínky pak byl vytvořen termín autopoietický. Tento výraz je složeninou dvou řeckých slov. Prvním termínem je „auto" s významem „vlastní", „samo" a druhým „poesis" znamenající „utváření".[4] Volně přeloženo do češtiny, jde tedy o systém „sebeutvářející se".
Z definice tedy vyplývá, že autopoietický systém je samostatná, od svého okolí vlastními hranicemi oddělená jednotka s charakteristickou schopností udržovat se funkční prostřednictvím procesů seberegulace. Při snaze o pochopení této teorie je nesmírně důležité si uvědomit, že jejím účelem není podrobný popis konkrétních prvků, z nichž je složen živý systém, ale že jedná se pouze o abstrakci fungování živého systému.(Bertalanffyho kruhový systémový model je v podstatě nahrazován novým, komplikovanějším a provázanějším modelem síťovým.) Autopoiesis je tedy popisem organizace živých systémů jako uzavřené sítě vzájemně se ovlivňujících procesů, které jsou chápány jako jednotný celek vzájemných souvislostí, v němž se každá složka je podílí na procesu transformace nebo reprodukce sebe samé i složek ostatních, čímž je živý systém udržován jako jednotný celek. Prostřednictvím autopoiesis je určitá struktura zachovávána jako fungující jednota nějakým způsobem vymezená od okolního prostoru. Udržování vlastních hranic je pro seberegulující se soustavu velice důležité, neboť ve chvíli, kdy jsou hranice prolomeny, systém zaniká.
Systém je tedy uzavřená, od svého okolí výrazně ohraničená jednotka, na druhou stranu je neoddělitelně spjat se svým okolím prostřednictvím neustálé výměny molekul. Jestliže jsou oněmi komponenty autopoietického systému molekuly, existuje takovýto systém v „molekulárním prostoru", tedy v tom, co nazýváme mikrosvětem. Změna oproti předchozím pojetím metabolismu spočívá v tom, že molekuly systémem pouze procházejí, nepodílí se žádným způsobem na utváření jeho struktury. Ale pozor, snažíme-li se tento princip popsat či pochopit, musíme tedy především opustit tradiční tendence chápat živý organismus skrze vysvětlování jednotlivých toků molekul.
 
2. Organizace a struktura
V předchozí kapitole bylo vysvětleno, že autopoiesis je principem organizace živých systémů. Popisujeme-li proces samoregulace u živých systémů, musím k výrazu organizace připojit termín struktura. Je nutné si tyto dva pojmy rozlišit:
a) Organizace - tímto pojmem označujeme vztahy mezi složkami jež určují třídu identity složené entity, jedná se o popis abstraktních vztahů mezi složkami.
b) Struktura - je oproti tomu popisem vztahů mezi jednotlivými komponenty. Stavbou rozumíme aktuální vztahy mezi hmotnými prvky struktury.
Struktura systému tedy v průběhu času prochází změnami, naopak organizace je zachovávána jakožto jakýsi fenomén systému, neboli to, co jej činí být sebou samým, charakterizuje jej a přiřazuje k určitému živočišnému druhu (tedy jej dělá buňkou, krtkem, mrkví, atd...). Podle autorů je všem živým systémům v našem vesmíru prý vlastní stejná organizace. Toto tvrzení je pochopitelné, neboť ve všech organizmech operujících v tomto vesmíru na molekulární úrovni musí probíhat obdobné procesy, jež umožní jejich přežití. Na druhou stranu, idea jednotného uspořádání by mohla být vykládána jako jistá forma redukcionismu. Podstatu všeho není v tomto případě redukována na jediný, ve všem obsažený element, ale na jediné uspořádání.
 
3. Změny struktury
Jelikož tedy struktura systému se může procházet změnami, je dále nutné zabývat se těmito změnami, neboť jen jejich prostřednictvím je uskutečňován proces žití. Můžeme rozlišit strukturální změny dvojí povahy[5]:
1) strukturální změny, jejichž pomocí je udržována organizace systému. Ty Maturana nazývá „změnami postavení". Jejich pomocí uskutečňuje organismus své žití a zachovává si svou identitu
2) změny, které živý systém nedokáže začlenit do svého uspořádání a jeho organizace je zničena. Tyto autor označuje jako „změny rozkladné" Způsobují zánik původního organismu, na jeho místo v prostředí nastupuje něco nového.
Strukturální změny jsou neustávajícím procesem, který je spouštěn prostřednictví interakcí živého systému s prostředím, v němž se vyskytuje. Organismus se tedy mění, aby se mohl udržet funkční v určitém prostředí. Protože však nestojí sám o sobě, ale je obklopen jinými živými organismy, pro něž platí to stejné, co pro něj, reaguje na jeho změny okolí dalšími změnami, na které je organismus opět nucen reagovat strukturální změnou. Život je tedy řetězcem neustálých strukturální změn vzájemného přizpůsobování se vzájemnému přizpůsobování se. Tento nepřetržitý proces strukturálních změn nazývá Maturana „strukturální spojování".[6] Maturana nazývá tento prostor, ve kterém živý systém realizuje své žití „nikou"[7]. Autopoietický systém neexistuje jako celek, jeví se tak pouze výsledek jeho strukturálního spojování v jeho nice. To, co určuje identitu živého systému jako části organismu je způsob jeho žití uchovávaný procesem strukturního spojování.
 
4. Proces žití
Proces žití je tedy totožný s procesem uskutečňování autopoiesis.
Živé systémy existují jako molekulární systémy v strukturou daném systému, tudíž vše, co se jim nebo v nich přihodí, stane se v tomtéž okamžiku tím, co je určuje. Živé systémy vykazují něco, co by se dalo nazvat jako „duální existence":
jako jednotka čili organismus, což je to, co je činí býti sebou samým a uchovává se tak v průběhu času jejich bytí a zároveň v prostoru v němž operují jako molekulární autopoietické systémy, tedy v oboru jímž se uskutečňují jako složená molekulární entita.
Živé systémy žijí pouze tak dlouho, jak dlouho dokáží udržet své vnitřní postavení. Je to tedy tak dlouho, dokud je schopno přizpůsobit svou organizaci a své vztahy s prostředím. proč dobře fungující autopoietické systémy vlastně zanikají se nabízejí dvě možnosti. Prvním možným vysvětlením je zánik vlivem působení fyzikálních podmínek. Každý systém je sice schopen vyrovnávat se prostřednictvím seberegulace s působením vlivů okolí, ne však s něčím, co by vyžadovalo takovou změnu jeho vnitřního uspořádání, že by přestal být sám sebou. Zánik systému by potom nastal v okamžiku, kdyby se dostal do takové situace, s níž by se díky své charakteristice nebyl schopen vyrovnat. Další možností je ztráta schopnosti reprodukce svých složek.
Do samotného procesu uskutečňování autopoiesis (tedy žití) autoři nezahrnují procesy rozmnožování. Je to logické, neboť smyslem autopoiesis je udržet živý systém sebou samým (tedy živým), nikoliv produkovat další živé systémy.
 
5. Poznávání
Jedním z nejdůležitějších tvrzení Maturanovy (a Varelovy) teorie poznání je ztotožnění procesu žití s procesem poznání. To, co lidé obvykle nazývají jako „poznávání" je totiž podle Maturany pouze schopnost živého systému operovat ve shodě s prostředím, v němž existuje. Poznávání je tedy procesem totožným s „strukturálního spojování", je to onen výše již zmiňovaný proces neustálého přizpůsobování se struktury živého organismu přizpůsobující se svému okolí, které se přizpůsobuje jeho přizpůsobování a je tedy nejdůležitějších činností při procesu sebeudržování a sebeutváření. Poznání tedy není výsledkem nějakého výpočtu provedeného v nervové soustavě na základě přijatých dat či informací, které nám pomohou znovuvytvořit ve vědomí přesný obraz reálně existujícího vnějšího světa, nýbrž charakteristickým rysem života.[8] Tato teorie poznávání se tímto staví proti antropocentristickým schématům teorií ostatních, neboť za poznávající (a tudíž důležité a ohledy vyžadující) jsou takto považovány i struktury nemající vysoce rozvinutou nervovou soustavu, tedy v podstatě mozek. Na základě těchto poznatků je možno odvodit dvě hlavní tvrzení, která odporují v současnost nejrozšířenějšímu paradigmatu „informačnímu":
a) Poznáváme celým tělem, nikoliv specializovaným kognitivním systémem.
b) Vnější svět existuje, ale jeho podoba není jasně předem dána. Výsledný tvar světa je dán povahou samotného systému a je ovlivňován jak přicházejícími zvenčí, tak procesy probíhajícími uvnitř něj samotného.
Tvrzení, že systém poznává jako celek není nějak protichůdné k biologickým zjištěním, že každá část živého organismu je specializovaná na vykonávání určité funkce. Jde pouze o to mít na zřeteli, že každá ze složek provádějících svou specifickou funkci je během onoho provádění natolik ovlivňována a měněna ostatními složkami a svým okolím, že nemůžeme chápat výsledek tohoto procesu pouze jako výsledek práce oné složky.
 
6. Strukturální determinismus
Autopoietické uspořádání jednotlivých živých soustav působí svým způsobem i jako jisté omezení. Systém totiž nikdy nemůže při procesu seberegulace podstoupit změnu takového rozsahu, že by tím překročil způsob uspořádání vlastní své třídě. Počet možných změn uspořádání v rámci každého organismu je tedy omezen jeho druhovou příslušnosti. Živý systém se nikdy ve snaze uchovat se „při životě" nemůže přizpůsobit do takové míry, že by se stal „někým jiným". Takovouto nemožnost překonat svou vlastní organizaci pojmenoval Maturana „strukturální determinismus"[9].
 
7. Utváření světů
Strukturální determinismus ovšem není tak jednoznačně určující, jak by se mohlo na první pohled zdát. Podle autora je každá živoucí struktura v prostoru svých hranic jistým způsobem nezávislá, „svobodná" jednotka. Dalo by se říci, že při reakcích na změny přicházející zvenčí provádí něco jako proces „výběru". Tedy změny přicházející do organismu zvenčí proces přestavby jeho uspořádání neřídí, přesně neurčují co se stane. Působí zde pouze jako jakýsi spouštěcí mechanismus. Systém sám si vybere, které z okolních změn tento proces spustí. Dalo by se tedy říci ,že systém se určitým způsobem „rozhoduje", na co bude reagovat. Tímto výběrem si ovšem každá autopoietická struktura utváří svůj vlastní svět obsahující pouze to, co byla „ochotna" zaznamenat. Podle autorů tedy nemůžeme chápat poznání jako reprezentaci objektivního světa existujícího tam venku. Svět každého živého organismu se utváří teprve na základě jeho interakcí s okolím, které probíhají jako součást jeho snahy udržet se funkční, tedy živý. Podoba výsledného světa je závislá na samotné struktuře organismu.[10] U organismů složitějších je tento výběr zřejmě ovlivněn z velké části i předchozími zkušenostmi.
Ovšem, pozor, nemůžeme toto tvrzení otočit takovým způsobem, že bychom tvrdily, že stavba nějakého organismu jeho příčinou chování. To, co se jeví pozorovateli jako chování není dovedností organismu, ale nutná podmínkou jeho existence v prostoru vztahů, v němž existuje. Takovéto nevhodné uchopení by mohlo ve své nejextrémnější poloze vést k návratu k antropometrii a zjišťování zločineckého sklonu obočí, což by byl zřejmě přesný opak toho, co autoři touto teorií zamýšleli.
 
8. Pozorovatel a jazyk
Dalším důležitým termínem je pozorovatel, tedy osoba, která se snaží živé systémy popsat. Tímto se tedy pozorovatelem je tedy míní lidská bytost. Základem pro její pozorování je schopnost uvědomit si, že to, co pozoruje, není on sám - tedy sebeuvědomění.[11] Následně výsledky svých pozorování vyjadřuje v jazyce. Zde je tedy na místě uvést, jakým způsobem chápe Maturana vznik a funkci jazyka.
Člověk je tvor, který žije ve skupinách a jazyk se u něj podle autora vyvinul jako pouze prostředek pro vzájemné koordinace chování. Považuji za důležité zdůraznit, že podle této teorie tedy nevznikl jazyk jako nástroj k popisu vnějšího světa, ale jako prostředek k v rámci „smečky", která by mohla být považována za zvláštní druh seberegulujícího se systému. Tedy, podle Maturany se prostřednictvím jazyka uskutečňuje doslova „koordinaci koordinace chování", neboť prostá koordinace chování probíhá už skrze „strukturální spojování" mezi organismy jazyk nepoužívajícími. Lidé existují jako součást biosféry a používají jazyk jako způsob vzájemných interakcí v procesu „strukturního spojování". To, že operujeme jazykem nás tedy podle autora z přírody nevyděluje, neruší to tu skutečnost, že jsme strukturou determinovanými živými systémy.[12]
Z uvedeného vyplývá, že ať už popisuje pozorovatel cokoliv, popis vždy jistým způsobem koresponduje s momentálním uspořádáním jeho vlastní struktury a zároveň je vždy popis omezen rozsahem jeho organizace.
Dalším faktem, který zpochybňuje koncept objektivního poznání je nutnost fyzické přítomnosti pozorovatel na místě pozorování. V té chvíli se totiž stává součástí prostředí, v němž se vyskytuje pozorovaný organismus a v souladu s principem „strukturálního spojování" začíná tak ovlivňovat pozorovanou strukturu a zároveň je jí sám ovlivňován.
Tedy, shrneme-li dva předcházející odstavce, neexistují objektivní popisy, pozorovatel vždy z velké části popisuje i „sebe".
Při zvažování jakékoli teorie by jsme tedy měli mít ne mysli následující:
„Cokoliv co bylo řečeno, bylo řečeno pozorovatelem. Ve své řeči mluví pozorovatel k dalšímu pozorovateli, jímž může být i on sám; cokoliv platí pro jednoho platí stejně dobře i pro druhého. Pozorovatel je lidská bytost, což je živý systém a cokoliv platí pro živý systém platí i pro něj."[13]
 
9. Závěry plynoucí z Maturanovy teorie poznání
Zajímavé je, že tato teorie bývá považovaná za extrémní či radikální a nedošlo k jejímu většímu rozšíření. Je to zřejmě z největší části tím, že zpochybňuje základní pojmy, na nichž je postaveno současné paradigma. Jedná se o kauzalitu, evoluci, objektivitu, realitu a i vědeckost jako takovou. A také - to zmiňuji především vzhledem k oboru který studuji - popírá i existenci informace jako objektu externí reality, kterou je možno sbírat, třídit a skladovat.
Dalším „nepřípustným tématem" je ta možnost výkladu Maturanova modelu poznávání, že nelze oddělovat osobnost autora od jeho díla. Neboli, můžeme tvrdit, že každá teorie není v podstatě ničím jiným, než odrazem kognitivní domény jejího autora.
Maturanovi teorie se sice snaží poukázat na fakt, že člověk je pouze dalším živým systémem jehož bytí je závislé a ovlivněné okolním prostředím, ovšem odpůrci jeho teorií mohou poukázat na to, že i tak se autor neobešel bez vytvoření zvláštní kategorie pro člověka, neboť zatím co ostatní, jazyk nepoužívající organismy prostřednictvím komunikace pouze koordinují své chování, člověk prostřednictvím jazyka provádí koordinaci koordinace chování.
V úvodu jsem v mírně kritickém duchu zmínila dualismus. Je pravdou, že i v Maturanově (a Varelově) teorii autopoiesis je systém tvořen dvěmi složkami, strukturou a organizací. Dle mého mínění Je ovšem rozdíl v tom, že se vzájemně nevylučují, ale naopak, spoluutváří v jednom okamžiku jeden systém a jsou jednoznačně neoddělitelné.
 
Závěr
Teorie poznání vycházející z teorie Autopiesis tak tvoří protiváhu k v současností nejrozšířenějším „informačnímu" konceptu světa, kdy je svět složen z nezávislých objektů přijímatele, vysílače a zprostředkovatele informace. Takový svět je spíše světem „řídkým", světem osamělých nezávislých objektů. Oproti tomu svět seberegulujících se struktur je spíše světem „nahuštěným". Mezi jednotlivými entitami neexistují mezery, které by musely být vyplňovány pomocí předmětu informace, aby tak byla možnost vzájemně si uvědomovat svou existenci. Každý systém je součástí určitého prostředí, od nějž nejde oddělit, aniž by došlo k jeho zániku. Seberegulující se entity jsou v tomto prostředí umístěny jedna vedle druhé, jsou ve vzájemných vztazích, neustále spolu komunikují skrze uskutečňování své autopoiesis a tím poznávají.
 

Použité zdroje
MATURANA, Humberto. Autopiesis, Structural Coupling and Cognition [online]. 333 [cit. 2006-06-07]. Dostupný z WWW: <http://www.isss.org/maturana.htm>.
CAPRA, Fritjof. Tkáň života : Nová sysntéza mysli a hmoty. 1. vyd. Praha : Academia, 2004. 292 s. ISBN 80-200-1169-2.
Ekologická nika. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekologick%C3%A1_nika>.
MATURANA, Humberto. Biology of Cognition [online]. c 2000 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.enolagaia.com/M70-80BoC.html>.
MATURANA, Humberto. Biology of Language : The Epistemology of Reality [online]. c2000 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.enolagaia.com/M78BoL.html>.
MATURANA, Humberto. Cognition [online]. c2000 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.enolagaia.com/M78bCog.html>.
VARELA, Francisco. Autopoiesis and a Biology of Intentionality [online]. [cit. 2006-12-13]. Ve formátu PDF. Dostupné na: http://www.eeng.dcu.ie/~alife/bmcm9401.
[1] Teorie bývá někdy nazývána teorií poznání Santiago. Jelikož však sami její tvůrci toto označení nepoužívají, rozhodla jsem se ji tak též nenazývat.
[2] VARELA, Francisco - MATURANA, Humberto - URIBE, Ricardo. Autopoiesis: the Organization of Living Systems, its Characterization and a Model. BioSystems, 1974, no 5, p. 187-196.
[3] V průběhu let autoři definici různými způsoby upravovali. V každém článku je definice autopoietického systému vyjádřena trochu jinými slovy, její význam však zůstává zachován. Citovaná definice pochází z:
MATURANA, Humberto. Autopiesis, Structural Coupling and Cognition [online]. 333 [cit. 2006-06-07]. Dostupný z WWW: <http://www.isss.org/maturana.htm>.
[4] CAPRA, Fritjof. Tkáň života : Nová sysntéza mysli a hmoty. 1. vyd. Praha : Academia, 2004. strana 98.
[5] MATURANA, Humberto. Autopiesis, Structural Coupling and Cognition [online]. 333 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.isss.org/maturana.htm>.
[6] V angličtině zní tento termín „structural coupling". Nepovažuji tento svůj překlad za příliš vhodný, ale nepodařilo se mi vytvořit výstižný český ekvivalent. Doufám, že pro potřeby této práce bude tento překlad dostačující
[7] Nepodařilo se mi bohužel zjistit, nakolik tato nika souvisí s nikou ekologickou, tedy s kombinace podmínek a zdrojů, které dovolují druhu zachovat životaschopnou populaci. Definice niky převzata z:
Ekologická nika. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekologick%C3%A1_nika>.
[8] MATURANA, Humberto. Biology of Cognition [online]. c 2000 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.enolagaia.com/M70-80BoC.html>.
[9] MATURANA, Humberto. Autopiesis, Structural Coupling and Cognition [online]. 333 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.isss.org/maturana.htm>.
[10] CAPRA, Fritjof. Tkáň života: Nová sysntéza mysli a hmoty. 1. vyd. Praha : Academia, 2004. strana 239 - 241.
[11] MATURANA, Humberto. Biology of Language : The Epistemology of Reality [online]. c2000 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.enolagaia.com/M78BoL.html>.
[12] Což je opačné k pojetí například Karla Jasperse, který zastával názor, že člověk se mluvením vyděluje z přírody, což mu způsobuje pocit věčného osamění. Viz. např.:
JASPERS, Karl. Úvod do filozofie. Přeložil Jiří Fiala. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1991. 131 s. ISBN 80-7066-431-2.
[13] MATURANA, Humberto. Biology of Cognition [online]. c2000 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: http://www.enolagaia.com/M70-80BoC.html.
Havlásková Markéta. Teorie poznání založená na teorii Autopoiesis. Inflow: information journal [online]. 2008, roč. 1, č. 7 [cit. 2012-05-14]. Dostupný z WWW: <http://www.inflow.cz/teorie-poznani-zalozena-na-teorii-autopoiesis>. ISSN 1802-9736.
 
Zdroj:
 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář