Jdi na obsah Jdi na menu
 


Exorcismus

14. 10. 2011


 

Exorcismus

 

exorcismo.jpg

 http://www.ecured.cu/index.php/Exorcismo

 

Slovo exorcismus pochází z řečtiny. Řecky to znamená vyhánění.

Populární představy o exorcismu budí film Vymítač ďábla z roku 1973. Je inspirován skutečným příběhem, který se stal v USA na konci 40.let.

Co to je Exorcismus?

Je to náboženský úkon. Z lidí, zvířat, věcí, které jsou označovány za posedlé se vyhání ďábel nebo jiné zlé síly. Exorcismus je součástí obřadu v mnoha náboženstvích.

Exorcismus v různých náboženstvích

Starověká náboženství:

Posednutí zlým duchem-tak tato představa je velice stará. Dnes ji můžeme nalézt v šamanismu, helénské kultuře a také v židovství.

Například v hinduismu, když jste posednutí duchem, tak se toto považuje za svatý stav, protože do vás vstupuje bohyně Kálí. Věřící posedlé prosí o požehnání. Pokud ale do určité doby Kálí zase neodejde, tak je povolán místní vymítač, který má za úkol ducha z těla vyhnat.

Křesťanství:

V Novém zákoně se píše, že Ježíš Kristus vyháněl ďábly z posedlých osob. Nový zákon totiž bere za samozřejmost, že existují démoni. Ježíš prý pomocí exorcismu nejen vyháněl zlé duchy, ale i uzdravoval různé nemoci. Právo vyhánět zlé duchy měl jak Ježíš, tak i jeho učedníci.

Církevní spisovatelé prvního století, například Antonín Poustevník, svatý Cyril Jeruzalémský a svatý Jan Zlatoústý označují za nejjednodušší a zároveň nejběžnější prostředek proti zlu znamení kříže. Mezi další předměty patří například Ježíšovo jméno, svěcená voda nebo požehnané předměty.

V synagóze byl člověk, který byl posedlý nečistým duchem; ten vzkřikl velkým hlasem: "Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží." Ale Ježíš mu pohrozil: "Umlkni a vyjdi z něho!" Zlý duch jím (posedlým.) smýkl doprostřed a vyšel z něho, aniž mu uškodil. Na všechny padl úžas a říkali si navzájem: "Jaké je to slovo, že v moci a síle přikazuje nečistým duchům a oni vyjdou!"

Těmito slovy líčí evangelium sv. Lukáše způsob "zahánění" (tehdy ještě nejmenovaného zlého ducha) provozované samým Ježíšem Kristem. A protože se takovýchto zmínek najde v Bibli povícero, patří "vymítání ďábla" k praxi křesťanské víry od jejího samého začátku. Dokonce i dnes, i když se o tom příliš nahlas nehovoří…

Islám:

Tam byl exorcismus již od počátků. V Koránu se hovoří o lidech posedlých zlými bytostmi. Prorok Mohamed a jeho stoupenci vyháněli tyto zlé bytosti pomocí veršů z Koránu a prosbami k Alláhovi.

Podle islámské víry vás může posednout kromě démona či ďábla také džin. Džin se považuje za inteligentní ohnivé stvoření.

Buddhismus:

V tomto náboženství jsou prováděny náboženské úkony či rituály, které vás chrání před nebezpečím a samozřejmě má také za úkol vyhánění vlivů zlých sil.

Na Srí Lance se dodnes používá, jako obrana proti zlu či nemoci, takzvaný ďábelský tanec.

Taoismus:

V tomto náboženství vykonávají exorcistické obřady kněží. Tito kněží jsou rozděleni do různých řádů. Podle těchto řádů mají moc nad různými démony. Mezi obřady patří i očištění prokletého domu nebo uzdravování nemocného.

Exorcismus z hlediska psychiatrie

Podle psychiatrů žádný stav posedlosti neexistuje. Stav posedlosti má prý za příčinu duševní choroba. Exorcistům vyčítají, že lidem zdravotní stav ještě zhorší. Existují i případy, že osoba, která podstoupí vymítání ďábla, poté zemře.

Jak vidí exorcismus ateisté?

Podle ateistů, to jsou lidé nevěřící, žádný stav posedlosti neexistuje. Říkají, že je to následkem poškození nebo poruchy mozku.

Kdo je exorcista?

Exorcista je kněz pověřený biskupem. Pověřen bývá většinou na určitou dobu. Provádí na území diecéze exorcismus. Diecéze znamená, že v katolických a některých jiných církvích to je obvod působnosti biskupa.

Exorcista může být i laik.

 

JAK SE ČLOVĚK STANE POSEDLÝM?


Ve chvíli, kdy se křesťanství ujalo moci a zatlačilo do pozadí pohanské kulty, začalo být zcela jasné, kdo je nepřítelem číslo jedna - sám ďábel. A ďábel mohl (ovšem pouze se svolením božím) posednout člověka vinného i nevinného. Za vinného byl považován zpravidla ten, kdo jakýmkoliv způsobem zhřešil; bylo to velice přijatelné vysvětlení, neboť hřešil v podstatě každý, jinak by nevznikla instituce svaté zpovědi, při níž se věřící zpovídá ze svých hříchů a přijímá rozhřešení. Člověk svým hříchem otevíral nečistým silám cestu jednak ke svému tělu, jednak ke svému rozumu, a co bylo nejhorší - umožňoval ďáblovi, aby působil na jeho duši a ohrožoval ji. Samozřejmě čím těžší hřích, tím byla brána pro ďábla více otevřená. Takže klasický těžký hříšník ďábla přitahoval jako mršina supa. Zmíněné rozhřešení při zpovědi - a následné předpokládané polepšení - pak cestu k duši věřícího pro ďábla opět uzavíralo. Ovšem byl tu i jistý počet těch, kteří hříšníky nebyli vůbec, nebo byly jejich hříchy zanedbatelné, a přesto se obětí ďábla stali. O tom moudří otcové soudili, že k posedlosti došlo působením čarodějníků/čarodějnic, případně nevyzpytatelným úradkem božím.
Zvláštní je, že i okultisté jim víceméně dávají za pravdu. Nejen mše, ale i upřímná modlitba je podle nich poměrně silný rituál, při němž je třeba dodržovat určitá pravidla, aby člověk neměl potíže s obyvateli astrálu, kteří se mohou usadit v jeho těle. V jistém počtu případů posedlosti tedy podle nich mohl "hřích" znamenat porušení rituálu, který otevřel cestu z astrální sféry do astrálního těla chybujícího provozovatele modlitby-rituálu. Z jejich pohledu je to pro ně podobný případ jako časté posednutí spiritistických médií, navazující styk s astrálem zpravidla bez jakéhokoliv magického zajištění. Vzhledem k tomu, že ďábel posedl i některé křesťanské světce, nemusejí být tak až tak daleko od pravdy.
Dnešní psychologové a psychiatři samozřejmě zařazují "posedlost" mezi projevy nejrůznějších poruch psychiky, ovšem jak křesťané, tak okultisté dnes pečlivě rozlišují mezi duševní chorobou a posedlostí, i když svorně přiznávají, že hranice je mnohdy velice těžko zjistitelná…

 

JAK POZNAT POSEDLÉHO?

Inu, poměrně těžko. Kromě toho, že postiženého nesmíme zaměňovat s duševně nemocným, musíme ho (podle okultistů) odlišit také od tzv. obsedlého, kterého démon týrá "zvenčí" - například nutkavými myšlenkami nebo nabádajícími či vyhrožujícími "hlasy". Ovšem klasické příznaky posedlosti jsou skutečně dramatické. Postižený se zmítá, trpí křečemi, ztrácí kontrolu nad některými částmi těla, činí pohyby překračující běžné možnosti kloubů, vykřikuje rouhavé a obscénní výroky, používá řeč, kterou nezná a mimo záchvaty posedlosti jí nerozumí, a vykazuje nadlidskou sílu (mnohdy musel být postižený spoután řetězy). Není bez zajímavosti, že se při některých záchvatech posedlosti projevují i jevy spadající do oblasti parapsychologie, například telekineze (pohybování předmětů na dálku).
Některé obzvlášť těžké případy pak vykazují (u filmařů obzvlášť oblíbený) fenomén, tzv. injekta. O co jde? V žaludku posedlého (ale nejen v něm) se nacházejí věci, které tam určitě nepatří - vlasy, chlupy, kusy dřev, skla i železa, jakož i další předměty (lebky drobných zvířat), které jsou buď vydáveny (a postiženého při tomto úkonu nikterak nezraní), nebo se naleznou až po pitvě. Přitom se prý mnohdy jedná o předměty takových rozměrů, že bylo vyloučeno, aby se do těla dostaly nějakým tělním otvorem. Vysvětlení tohoto fenoménu je různé - pro křesťany byly injekta dílem ďáblovým, pro okultisty se jedná o známý, i když řídce se vyskytující jev zhmotnění a psychiatři poukazují jednak na nízkou věrohodnost svědků, jednak na vskutku jogínské schopnosti některých svých pacientů, kteří dokáží spolykat či jinak vpravit do těla ty nejneuvěřitelnější věci.
Nicméně všichni zmínění se shodnou na tom, že je nutné pro postiženého něco udělat, aby tolik netrpěl.

ODSTUP SATANE!
Ponechme teď stranou metody moderní medicíny, o nichž se můžete podrobněji dočíst jinde, a podívejme se na metody rituální. Jsou ve své podstatě podobné téměř na celém světě. V naší, většinou křesťanské společnosti se používá exorcismus. Jako rituál se vyvíjel postupně, mnohdy stačila přítomnost "silné osobnosti", božího muže. Takové známe i z našich dějin. Byl jím například svatý Vojtěch. Legenda o něm tvrdí toto:
Když tedy volba ta svatá (Vojtěcha na pražský biskupský stolec,.) se takto provedla šťastně, tenkrát právě v tu chvíli a okamžik za času volby do chrámu biskupského se přihnal jakýsi člověk posedlý ďáblem a všechny své zločiny veřejně vyznal. Oltáře sluhové věrní se sběhli, a dorážející modlitbou naň, vší silou se snažili satana zahnat. Nepřítel postrašený hned ústy člověka zvolal: "Co je mi do vás? Myslíte, že mě můžete odtud vypuditi? Nechlubte se tak naplano prázdnými slovy! Onoho, který tu má zasednout na stolec, toho se velice bojím a už si netroufám zůstat; ach tak velikou on nám ďáblům nahání hrůzu!" Takto pravil a lomcoval člověkem, rval ho až k mdlobám, konečně opustil jej a zdravým zanechal ďábel…
Byl-li takový boží muž obdařený velkou milostí, nemusel být při vymítání ani osobně přítomen. Například v jinak nechvalně známém díle Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice) z roku 1486 je zmíněn případ nejmenovaného pátera, který dokázal zahánět ďábly pouhými svými dopisy; stejnou vlastnost měla i jeho žíněná košile. Časem však byl vypracován jakýsi "úřední postup". Díky tomu exorcista (pokud je ovšem katolíkem) nemusí pročítat horu dávných a tajných foliantů, nýbrž použije "oficiální příručku" Rituale Romanorum z roku 1614. A jak takový vymítací rituál vypadá? Neprovádí se samozřejmě někde v pokoji amerického domečku, ale zásadně na posvěcených místech, většinou v kostele. Musí být započat a skončen od slunce východu do slunce západu. Neprovádí ho také (mluvíme o církvi římsko-katolické) nějaký potulný kazatel nebo bývalý farář, ale specialista na exorcismus. Ani ten si však nemůže vyhánět ďábly, kdy si vzpomene. Souhlas mu musí dát nadřízený biskup, a i ten pouze v případě, že je u postiženého vyloučena psychická porucha.
Kněz se dostaví v předepsaném církevním oděvu s fialovou štólou. Vlastní exorcismus se děje formou příkazů, aby ďábel posedlého opustil, a to za použití svěcené vody. Celý vymítací rituál začíná znamením kříže, po něm se pronáší modlitba ke svatému Michaelovi, pak přijde úvodní exorcismus, část žalmu 67 (Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání), následuje vlastní exorcismus proti veškeré ďábelské moci; vše pak končí modlitbou o ochranu boží proti veškerému ďábelskému vlivu, po níž se svěcenou vodou vykropí místo, kde se exorcismus konal…

EXORCISMUS DNES
Ačkoliv je obecné mínění jiné, exorcismus - dosud ani v Evropě - neskončil na smetišti dějin. Stále ještě žije - katolická církev ho používá dodnes, především v Itálii, Španělsku, Francii a Bavorsku. Používá se nejen na posedlé lidi, ale i na předměty, o nichž se soudí, že se jich zmocnil ďábel jako prostředků k uplatňování svého vlivu. Dokonce se může provádět jako doprovodný akt při křtu či jiných svátostech.

Shrnutí:

Pomocí exorcismu se vyhání nejen z lidí, ale i ze zvířat a věcí, ďábel. Provádí to zkušení kněží, ale snaží se o to i obyčejní lidé, kteří věří, že to umí.

Když má někdo ďábla v těle, tak se to náboženstvích-křesťanství, islám označuje za zlou věc, ale například v hinduismu se to považuje za svatý stav.

V křesťanství v evangeliích popisují Ježíšovi učenci, o lidech, kteří jsou posedlí zlou silou. Podle psychiatrů a ateistů žádný stav posedlosti neexistuje. Prý se jedná o duševní chorobu.

Mezi exorcisty patřil i papež Jan Pavel II.

Posedlý se může stát hříšník, ale i nevinný. Křesťané odmítají názor, že se u člověka posednutým ďáblem jedná o psychickou nebo duševní poruchu. Umějí rozdíl poznat, i když přiznávají, že je to někdy velice obtížné.

A jak poznáme, že je někdo posedlý???Tento člověk trpí křečemi, ztrácí nad sebou kontrolu, používá řeč, kterou nezná a mimo jeho záchvaty té řeči nerozumí... Někdy musí být spoután řetězy, protože má obrovskou sílu.

V žaludku posedlého člověka se někdy nachází předměty, které nejsou obvyklé, například chlupy, vlasy, dřevo, sklo a podobně. Někdy má v žaludku dokonce i lebky zvířat. Tyto předměty se najdou po pitvě člověka, anebo je vydáví.

Myslím si, stejně jako mnoho lidí, že je nutné udělat něco proto, aby se tito lidé tolik netrápili.

Jako u každé z věcí, které nejsou obvyklé se najdou lidé, kteří v ní věří, ale také se najdou lidé, kteří to považují za výmysl.

Zdroj: http://www.tajemno.estranky.cz/clanky/exorcismus.html

 

Stavy posedlosti

 

Jsou zkušenosti, při nichž člověk prožívá svoji mimiku, gesta, hlas jako patřící někomu jinému. Obvykle jde o někoho s negativními charakteristikami. Běžné jsou pocity oběti, nebo pocity invaze zvnějšku nebo vnější kontroly. Tyto vnější síly jsou obvykle prožívány jako zlovolné, nepřátelské a rušivé. Někdy se mluví o "stopaři" uvnitř nás. Často se setkáme s výraznou komponentou "hlasů".

Mechanismem vzniku tohoto neobvyklého a obtížně pochopitelného jevu je oddělení určité části Já a její potlačení do nevědomí. Toto oddělení se od sebe liší stupněm a obvykle je lze rozpoznat na kontinuu od disociativních stavů až po tzv. "mnohočetnou osobnost".

Stavy posedlosti jsou výsledkem bolestivých traumatických životních zkušeností, nejčastěji zneužití v dětství, a jsou považovány za tvůrčí formu vyrovnání se s obtížně překonatelnou situací.

Doplňující informace k této kategorii /citace z knihy: Grof, Stanislav. Grof, Christina. Krize duchovního vývoje. Praha : Chvojkovo nakladatelství, 1999. ISBN 80-86183-09-2/

Jedinci prožívající tento typ transpersonální krize mají zřetelný pocit, že jejich duše i tělo byly zachváceny a jsou kontrolovány bytostí či energií vyznačující se osobními charakteristikami.

Vnímají ji jako nepřátelský a rušivý prvek vstupující zvenčí do jejich osobnosti. Zdá se jim, že je napadá a působí v nich zmatek jakási bytost bez těla, démonické stvoření nebo zlý člověk, který se jich zmocnil prostřednictvím černé magie či čarodějnických postupů.

Tento stav se projevuje v mnoha různých typech a stupních. Někdy zůstává skutečná podstata poruchy skryta. Jsou pro ni charakteristické vážné psychopatologické projevy jako antisociální, až protizákonné jednání, vražedná agrese, či dokonce sebedestruktivní chování, sebevražedná deprese, sexuální promiskuita a deviace nebo nadměrné požívání alkoholu a drog. Teprve po zahájení zážitkové psychoterapie je „posedlost" dotyčné osoby identifikována jako základ zmíněných problémů.

Během zážitkového sezení se může obličej posedlého člověka náhle stáhnout v křeči a nabýt podoby ďábelské masky, oči získat divoký výraz. Ruce a tělo se svíjejí v podivných pozicích a hlas se zcela změní, takže zní jakoby z jiného světa. Dáme-li příslušné situaci volný průběh, začne celé sezení nápadně připomínat exorcismus v katolické církvi či rituály vymítání zlých duchů v různých domorodých kulturách.
Vyřešení často přichází až po dramatických epizodách spojených s dušením, prudkým zvracením, horečnou fyzickou aktivitou, či dokonce dočasnou ztrátou kontroly. Tyto stavy mohou být nesmírně léčivé a transformativní a nezřídka vyústí v hlubokou duchovní konverzi zúčastněné osoby.

V jiných případech si je posedlý člověk jasně vědom přítomnosti cizí bytosti a usilovně se jí brání, aby ovládl její působení. V extrémním případě se vynoří taková situace zcela spontánně v každodenním životě - a to ve stejné podobě jako při zážitkových sezeních. Tehdy dotyčného obvykle mimořádně vyděsí a on se cítí zoufale osamocen: příbuzní, přátelé a často i terapeuti mají totiž tendenci ho zavrhnout. Na chování takto posedlého jedince reagují mnohdy s podivnou směsicí metafyzického strachu a morálního odsouzení. Často ho označí za prostředníka zlých sil a odmítají s ním jakýkoliv další kontakt.

Navzdory skutečnosti, že je zmíněný stav spojen s mnoha odpuzujícími projevy chování a negativní energií, patří zcela jasně do kategorie duchovní krize. Démonický archetyp je samou svou podstatou transpersonální, neboť představuje negativní zrcadlový obraz božského. Často se zdá, že jde o „prahový fenomén" srovnatelný s úlohou odstrašujících strážců bran orientálních chrámů: brání totiž přístupu k hlubší duchovní skutečnosti, jež se obvykle vynořuje po úspěšném překonání stavu posedlosti. S pomocí člověka, který se nedá zastrašit neobvyklou povahou tohoto stavu a je s to podpořit jeho plnou manifestaci ve vědomí, lze negativní energii rozptýlit, takže nastává pozoruhodné uzdravení.

Podrobnější informace o stavech posedlosti vnímaných jako invaze zlých duchů nabízejí práce Wilsona van Dusena.

Zdroj: http://www.diabasis.cz/psychospiritualni-krize/pro-odborniky/stavy-posedlosti/

 

 Další zajímavý pohled

http://www.pravoslavi.cz/filmy/flash/exorcismy/

 

http://www.pravoslavi.cz/filmy/flash/exorcismy/

 
Závěr

 

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=1335

  

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

MAGIE

(DANIEL, 29. 11. 2011 11:23)

MAGIE JE O ŽIVOTĚ A HLUBOKÉ UCTĚ K NĚMU. NIKOLI O LIKVIDACI A STRACHU. JE JEDNOU Z CEST, JEJICHŽ KVALITA VYCHÁZÍ Z NAŠÍ ZODPOVĚDNOSTI, VIDĚT, CÍTIT, NASLOUCHAT A PŘIJÍMAT. TEN KDO MÁ DOJEM, ŽE MŮŽE ZLIKVIDOVAT KONKURENCI POMOCÍ ZAKLÍNADEL A ŽE JE VÍC NEŽ TEN DRUHÝ NIC NEPOCHOPIL. KAŽDÝ KDO SE ZABÝVÁ MAGICKOU PRAXÍ BY MĚL BÝT PLNĚ ZODPOVĚDNÝ ZA TO CO DĚLÁ. ANI BEZDĚČNÉ CHOVÁNÍ NENÍ OMLUVOU. TO CO SE DĚJE KOLEM MAGIE DNES JE ZVĚTŠÍ ČÁSTI OBCHOD,MÓDA, REVOLTA URČITÝCH JEDINŮ. MNOZÍ Z NICH ANI NETUŠÍ CO VLASTNĚ DĚLÁ. VPUSTIT MAGII V PRAVEM SMYLU DO SVEHO ŽIVOTA, ZNAMENÁ OBĚVIT SVĚT OBROVSKÉHO NAPLNĚNÍ, PROZŘENÍ A SVĚT NEKONEČNĚ PESTRÝ. (ČASOPIS ENIGMA - MICHAELA KUDLÁČKOVÁ)