Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nucení pomoci druhým

10. 9. 2010

 

©

 

Každý z nás, kdo se věnuje nějaké duchovní činnosti, většinou směřuje tuto činnost dříve nebo později k pomáhání druhým lidem. A právě v této fázi přichází ono riziko "nucení pomoci". 

 

V čem to spočívá?

Pokud se rozhodneme, že chceme a budeme pomáhat druhým je nutné si ujasnit, že:

  1. svoji pomoc můžeme nabídnout, ale nikoli nutit (dotyčný jedinec by nás měl ideálně sám požádat o pomoc, radu nebo účast. Není dobré začít nekomu pomáhat, aniž bysme věděli, že o to stojí),
  2. ne každý, kdo podle našeho názoru potřebuje pomoc, ji opravdu potřebuje,
  3. člověk, který hledá pomoc může chtít od nás pouze radu a pomoc od někoho jiného,
  4. ne vždy jsme k pomoci dostatečně kompetentní (je lepší přiznat, že o tomto problému a způsobu jeho řešení nic moc nevíme - než se do toho po hlavě hrnout , ale např, nabídnout kontakt na někoho jiného, kdo by mohl pomoci),
  5. pokud pomáháme velmi intenzivně a mrháme svoji energií i tam, kde není potřeba, velmi rychle "vyhoříme" (hrozí vyčerpanost, apatie, pocit ztráty smylu činnosti, nedocenění, úzkost a uzavření se před světem).

 

V situaci, kdy máme pocit, že by dotyčná osoba pomoc opravdu potřebovala (a např. si o ni netroufne, nedokáže říct), je lepší, něž-li o této nutnosti jedince přesvědčovat a tlačit ho k nějakému rozhodnutí, si s tímto člověkem v klidu sednout, vyslechnout jeho pocity, ze situace, ve které se nachází, zkusit jej navést na nalezení řešení (ideálně by ho měl navrhnout, nebo alespoň nastínit sám), dát mu pocit bezpečí, empatie, naděje k vyřešení situace a porozumění - mnohdy je to víc, než cokoli jiného. 

 

Závěrem jen mohu říci - pomáhejte jak nejlépe umíte, těm, kteří o Vaši pomoc stojí a těm, kterým má být tato pomoc určena, např. řeším jednoho "klienta" - v terapeutickém smyslu slova - a najednou potřebuje moji pomoc celá rodina. V pořádku, mohu se tomu věnovat, ale až poté, co dořeším a stabilizuji toho, kdo dal zakázku a s nímž na něčem již pracuji.

Za prvé je to z toho důvodu, že dotyčný potřebuje moji pozornost a pocit, že je pro mne vyřešení jeho záležitosti důležité a že jej neodsunu na vedlejší kolej, když se mi to bude hodit a za druhé proto, že není efektivní ani eticky správné odbíhat od započatého případu k jinému (ikdyž se jedná o členy stejné rodiny, skupiny). Pokud to situace dovoluje, teprve pak mohu tyto dva procesy spojit a plynule mezi nimi navázat.

Martina

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář